 Den setkání Jupitera s Neptunem v Rybách. Den ... nebo dva ... nebo sto anebo celý rok ... u těchhle dvou opravdu nemá smysl počítat na minuty. Datum definující období, kdy jupiterský zesilovač rozdmýchává vlny na hladině oceánu neptunské energie na maximum a člověk topící se v kulminující záplavě marnosti už opravdu neví, kde je nahoře a kde dole, kam se obrátit, k čemu vztáhnout ... Nepozná, co je pravda a co lež, co skutečnost a co klam, čemu věřit a v co doufat ... Chvíle kulminace a naprostého zahlcení nejasností a mystifikací, iluzí a deziluzí, informací a dezinformací. Zneklidňující, avšak fascinující podívaná ... nebo spíš prožitek ... prožitek, který nabízí mnoho různých cest, kudy dál, a tu správnou nevybíráme logickou úvahou, nýbrž pocitově, intuitivně, srdcem - se saturnskou oporou v zádech, s vědomím zodpovědnosti, povinnosti, vnitřní integrity a s nohama na zemi. V chaosu a víru vodních mas číhá obrovské nebezpečí. Je tak snadné zavřít oči a nechat se svést, podlehnout proklamacím mediálních expertů, ideologických agitátorů, falešných proroků, samozvaných spasitelů, guru svůdných učení, podvodníků nejrůznějšího druhu a všech, kdo rozdávají růžové brýle, modré pilulky a nabízejí snadná a rychlá řešení, instantní úlevu, únikovou cestu, jež nás zbaví nutnosti čelit tíži reality kolem nás ...
Setkání Jupitera s Neptunem však přináší i moment inspirace, naději a prozření, nabídku spásy, probuzení a pozvednutí kolektivního vědomí ... zkrátka to, čemu říkáme zázrak. Okamžik, který se odehraje zcela nečekaně a bez uplatnění našich vlastních schopností, úvah a úsilí... V takové chvíli se duše zmítající se v nejhlubším zoufalství pod tlakem promění a znovu zrodí s nadějí, s optimismem a vírou v budoucnost svou i lidstva ... S nadějí opírající se výhradně a bez prostředníků o absolutní důvěru v nekonečnou sílu a inteligenci stvořitele, Boha, osudu – jediného zdroje života, říkejme mu jakkoliv. A zase ta důvěra … „Už jsem udůvěřovaná …“ Jeden komentář za všechny, a prosím, neberte si to nebere osobně, podobných bylo spousta. Pokud nám samotná úvaha o svěření svého života do rukou kohosi vyššího připadá jako čirý nerozum, není se o čem bavit. Uvažme však možnost, že to zkusíme. Že už to zkoušíme – a „už jsme udůvěřovaní“… Jestliže nás důvěra v moudrost osudu unavuje, není to žádná důvěra. Je to opatrná, pozorně monitorovaná ochota maličko popustit otěže a povolit svou domnělou kontrolu nad během událostí, samozřejmě jen na chvíli a „Teď se ukaž, frajere, kam to povede! Ahááááá, to jsem přesně věděla! Jedeš úplně blbě! My máme přece namířeno támhle!“ My máme namířeno? My to tu řídíme? My dovolíme osudu, aby naplnil naše plány? To jako fakt? No jo, to jako fakt … a proto jsme unaveni, to dá rozum. Je jasné, že tohle nemůže fungovat. Pokud pak výsledek nefunkčního experimentu použijeme jako protiargument pro další kolo pokusu s důvěrou, jsme v pasti. Začarovaný kruh nás nepustí dál. Důvěra v tomto kontextu znamená odevzdat zcela svou potřebu cokoliv vymýšlet, plánovat, řídit a plně se spolehnout na to, že osud ví, kam patříme, kudy musíme projít, kdy dosáhneme své destinace … ach, jaká úleva! Životní události přicházejí, scénář je hotový, my jej žijeme. A to není málo. Je dobré si připomenout, že svět se otáčel před naším narozením a bude se točit dál i poté, co odsud odejdeme. Na nás to tu nevisí. Naše nutkání neustále ověřovat, zda se osud náhodou nezmýlil, když nám přihrál do cesty cosi, s čím jsme nepočítali, oč jsme nestáli, je kulturně podmíněnou, naučenou záležitostí. A dá se odnaučit, když chceme … čímž neříkám, že já to umím. Byla jsem vychována v modelu „jaký si to uděláš, takový to máš“ a „každý svého štěstí strůjcem“… ale učím se a mám štěstí, že žiju se svým mužem. Ten si sice astrologii drží od těla, ale víru má pevnou a nezlomnou. Místo slova osud říká Bůh. Byl vychován v jiné kultuře, a ta má zase svoje mouchy, ale ve chvílích, kdy se věci sypou pod rukama, se nehroutí, protože ví, že Bůh se nemýlí. Nula pochybností. A ono to funguje! Jakkoliv se naše ego cuká, jakkoliv se situace vymyká z kloubů, naše cesta je naše a důvěřovat jí je tím nejjednodušším správným řešením. Řešením bez únavy, tu si vyrábíme sami … Konjunkce Jupitera s Neptunem otevírá bránu do nové epochy vývoje lidstva. Jsme ve vrcholném okamžiku procesu duchovní transformace, ať už to znamená cokoli. Proces však potrvá roky a odehraje se vlastně nepozorovaně, zastíněn ruchem a shonem povrchní operativy naší každodennosti ... jeho vliv, zásadní a jedinečný, budeme schopni nahlédnout a pochopit teprve s hodně dlouhým odstupem při zpětném ohlédnutí ... tak uvidíme, co za pár let uvidíme ... Comments are closed.
|