Nic, všechno a nic nebo všechno mezi tím

Fotografie water od AЯMEN licencována pod CC BY 2.0   

Přesně. Slunce a Neptun v jediném bodě. Bylo nebylo. Nekonečná hlubina, nekonečná pláň. Návraty a časové smyčky. Obrysy se stírají, světy prolínají. Sním či bdím? A není to totéž? Realita ve smyslu, jak ji běžně chápeme, přestává existovat. Takže jaký problém? Plujeme na obláčku a vše je nádherné, čistá esence štěstí. Obětavost, pochopení a přijetí, všeobjímající láska a smíření. Tohle je ono, jednota, Bůh! Možná ano, a všichni po tom žízníme. A možná ne, protože ani tohle nedokážeme rozlišit. Každá mince má dvě strany, a co když právě padáme do náruče bezlimitní imaginace, iluze a falešného mámení? Touha a tíseň, klamavé odlesky fata morgány, zprávy z druhého břehu, zprávy v láhvi, kterou nám moře vyvrhlo k nohám … Jak vytýčit linii oddělující fantazii od halucinace, osvícení od šílenství? Jak snadné je vzdát se osobní odpovědnosti a sklouznout po růžově třpytivé duze do říše snů … Identita se rozpouští, ego neexistuje a o čem vůbec kdy bylo? Já? Jak to myslíte? Existuje jen kolektivní vědomí. Nebo nevědomí. A je v něm blaze. Už nikdy, nikdy nechci zpět …

Ráno vyrážím na svou taxikářskou štaci, přední sklo auta s námrazou, která maluje podivuhodné abstraktní obrazce, jsem ve skluzu a nemám čas škrábat, ostatně skrz docela vidím, takže startuju a vyrážím, a paradoxně nejhorší není mlžná slepota, ale tendence zraku a mysli vnořit se do kresby na okně a nechat se unášet na vlnách imprese kamsi daleko do snů … OK, tak nic, zastavuju, škrábu, za téhle konstelace to nehodlám riskovat. Dnes poprvé jsem si s sebou vzala notebook do čekárny, protože času spousta a hledět do zdi se brzo omrzí, takže tu sedím a snažím se psát, ale izolovat všechny zvuky, hlasy, telefonní hovory, váhavé přešlapování pacientů, rychlé spěchající kroky personálu, rachot vozíků ruch a šum prostředí je nadlidským úkolem. Mozek však postupně prolíná do režimu, v němž sice plně vnímá, ale už vypíná selektivní pozornost, všechno se slévá v jedinou zvukovou clonu, loďka mysli pluje dál, kam ji nese proud a text se vlastně píše sám …
 
Krom toho je to také poprvé, co píšu s brýlemi a respirátorem současně, a kdo tuhle kombinaci zná, dovede si představit další dokonale neptunskou iritaci ..
 
Čeká nás mimořádně senzitivní den. Den zcela prostupný a otevřený všem možnostem. Den absolutního sdílení a propojení mentálního, duševního i duchovního prostoru. S těmi, s nimiž splynout chceme, bohužel i s těmi, o jejichž infiltraci do svého vnitřního světa nestojíme. Den, kdy je důležité ošetřit své hranice. Nikoliv opevňovat a posilovat v jejich neprostupnosti, ale pečlivě třídit zdravé od toxického a čistit energii plynoucí v obou směrech. Den plný výjimečných vhledů – pro toho, kdo je připraven. Den plynoucí beze směru a bez cíle, bez úsilí a snahy, který však přesto může působit jako vysilující a zcela vyčerpávající. Buněčná membrána naší individuální existence je oslabena, absorbujeme vše a stejně tak z nás energie nekontrolovaně odtéká. Den, jenž může zahltit naše řídící centrum, a tím nás dosmýkat buďto na okraj propasti marnosti, chaosu a zmatečné nepříčetnosti anebo přivést k okamžiku, kdy se konečně rozhodneme opravdu a úplně vypnout, odevzdat řízení a s pokorou a důvěrou se ponořit do očistné a hojivé prázdnoty, jež se následně ukáže naplněná až po okraj vším, co skutečně potřebujeme. Den, kdy stěží rozeznáme své vlastní motivy od výzev okolí. Pevná přesvědčení vlastního nitra se kamsi ztrácejí a místo nich slyšíme svůdné a vábivé našeptávání hlasů ve své hlavě. Hlasů andělských nebo démonických? Kdo ví … každému jinak podle povahy, aktuálního prožívání, a krom toho, co bylo před minutou tím, může být za chvíli pravým opakem …

Čeká nás den, kdy můžeme vystoupit ze svého já a podívat se na svůj život tak, jak jej – snad, asi, věřím, doufám … – uvidíme, až kolotoč téhle inkarnace zastaví a my konečně slezeme, abychom přestoupili z řetízkáče na zvonkovou dráhu. A v té pauze mezi očekávám úžasný Aha! efekt nepředstavitelného dosahu. Samozřejmě, dnešek tomu nesahá po kotníky, pouze aspiruje na náhled tohoto typu a ukazuje nám v náznacích, co čekat ... třeba takto (Nočník neohrožené ženy)