Odevzdání ...

Slunko s Neptunem v Rybách, bez kontaktu na jiné planety, bez kontaktu s kýmkoli a čímkoli, zcela opuštěni uprostřed oceánu ... zespodu chladná voda a shora žhnoucí žár, který rozpaluje lebku k šílenství a člověk hledá úlevu a ochlazení, ale mořská voda zanechává neviditelnou vrstvičku soli na kůži a dalším svlažením se sžíravost stává nesnesitelnou ... 

... břeh v nedohlednu ... ani žádná loď, žádný vor, kláda zmítaná vodním proudem ... kolem dokola jen nedozírná vodní hladina a vzduch těsně nad ní se chvěje a tetelí horkem, mžitky, vlnění anebo už nastupuje fata morgána, blouznění, vyčerpání a pomalé šílenství ... mozek už vzdal jakoukoliv snahu o racionální řešení situace, všechny pokusy skončily neúspěchem, všechny možnosti byly vyčerpány, všechna kombinatorika třikrát přeskládaná a všechny myšlenkové pochody ústí v prázdnotě a marnosti, možná i zoufalství, ale tahle fáze je záhy překonána vlnou úlevy, která pramení z pocitu, že teď už nezbývá nic, udělal jsem vše a víc není v mých silách ... odevzdávám se osudu či Bohu ... je čas odejít ...

Jen takový obraz. Protože se dějí neuvěřitelné věci, ale přitom vlastně tak zřejmé. Popis konstelace volně inspirován novelou G. G. Marquéze "Zpověď trosečníka", která ve mě kdysi zanechala hluboký dojem. Katalyzátorem velmi konkrétní událost. Přeji klid všem duším.