Riddikulus!

Slunce přesně v konjunkci s Plutem. Dnes. Ponechme stranou vnější projevy, situační tlaky, pocit, že to na mě padá a kdo ví, co ještě. Podstatou této výroční konjunkce je setkání s naším nejhlubším strachem. Všechno, co se nám děje, je jen manifestací tohoto strachu. A děje se nám toho hodně, nikdy nejde jen o jeden hlavní proud. Bývá tu centrální téma, to ano. Ale události běží podle rčení "Na pos*aného i záchod spadne!". Ona ta rčení nevznikla sama od sebe, že? Jako bychom zažívali smršť tlaků ze všech stran a jeli v režimu multitaskingu. A to právě ve chvíli, kdy potřebujeme všechny síly napřít k obraně svého já, abychom přežili.

To, že se nestane událost A nebo událost B, ale rovnou A i B, a nejlíp taky C, D a E současně, má svůj význam. Všechny tyto události, i když se mohou zdát oddělené a bez vzájemné souvislosti, mají společného jmenovatele. Dějí se souběžně právě proto, aby urvaly naši pozornost a pod tlakem nás přinutily najít ono jednotící téma. Kořen všeho, zdroj strachu a místo, kam se máme vypravit, ponořit a čelit svým démonům. Protože o tom je Pluto! Jasně, že se nám tam nechce! A po většinu roku taky tohle místo obcházíme, neřešíme, ignorujeme, tváříme se, že neexistuje, nebo s oblibou tvrdíme, že už jsme to nějak zpacifikovali. 
 
To ano, nějak jsme to pořešili, naposledy před rokem (i když i ty pravidelné čtvrtletní plutonské vzkazy nás drží v pohotovosti), ale to neznamená, že zdroj vyschl, že je vystaráno jednou pro vždy. Strach má totiž tendenci se vynořit hned, jak chvíli nedáváme pozor. Proto se ke zdroji musíme vracet a svému strachu čelit, abychom pochopili jeho účelovost, jeho snahu zmanipulovat nás, ovládnout a pokořit. On totiž strach má velké oči. A tak jsme přinuceni dojít ke své zamčené třinácté komnatě, s děsem a bušícím srdcem otevřít dveře ... a tam uvidíme chudáka bubáka, který roste živen naší hrůzou a v naší mysli a duši je tím silnější, čím víc se odmítáme podívat mu do očí. Tohle je přece podstatou kouzla Riddikulus ve světě Harryho Pottera. A nemusíte být fanoušci HP, vzpomeňte si na strašidlo svého dětství, Barbuchu - stejný princip. Takhle prostě strach funguje!
 
A hádejte co? Přežijeme to! Právě díky tomu, že se strachu podíváme do očí, přežijeme.
 
Naopak, čím víc se budeme bát, skrývat, utíkat, hroutit se a týrat s hlavou zastrčenou v písku, tím větší pravděpodobnost, že na svůj strach dojedeme. S Plutem aktuálně v Kozorohu, ve znamení, které miluje budování pevných forem, se nabízí pěkná metafora. Před svým strachem se obrníme! Postavíme si domeček a v něm se schováme! A co domeček, rovnou bunkr! Opevněný! A do něj si zalezeme a nikdo, nikdo na nás nemůže! Jenže ... ani my pak nemůžeme ven. Protože venku je děs a hrůza, temnota a šílenství, psychóza a úzkost, chladnokrevný sliz a horoucí peklo. Teda, aspoň si to myslíme. Ale v bunkru umíráme. Sami už ven vyjít nedokážeme, zablokovali jsme se svým strachem. Proto přichází Pluto a prokáže nám službu: bunkr svou obrovskou silou zvenčí zboří. Uaaaaaaaaaaaaaaa ... ale to pak zůstaneme zcela bez ochrany vydaní napospas všem těm příšerám! No, chvilku to tak vypadá, dokud se zavřenýma očima žijeme to psycho ve svých představách. A pak oči otevřeme ... Riddikulus!