 Pořád a znovu mezi Rakem a Kozorohem. Už dlouho a už to bude. Ještě ne dnes, ale brzy. Nicméně, už se mi ani nechce znovu opakovat, o co tu jde a kde nás to zase zabolí. A opravdu si myslím, že to už všichni vědí, protože není možné, že by si dosud nevšimli. Vnitřní rozcitlivělost, vnější tlak. Místy už padám na hubu. Ani si nedovedu představit, jak je Rakům a Kozorohům, uf. Máme za sebou úplněk. Slunce proti Luně, Rak proti Kozorohu. Úplněk odehrávající se v těsné blízkosti osy lunárních uzlů, a proto ten velkolepý spektákl s částečným zatměním Měsíce. Paráda, vizuálně velmi efektní! I po všech dalších myslitelných stránkách velmi! Velmi osudové, velmi aktivizující.
Na jednu stranu velmi emočně vypjaté a rozhárané, tlak a tenze, úzkost a obavy, slzy a stesk. Volání po sevření v náruči, po přijetí, po ujištění, že někam patříme, že nás má někdo rád. Po možnosti na chvíli se vyzout ze všech úkolů a povinností a být zase tím, kdo se schoulí v koutě s medvídkem a nechá svět stranou, protože se může spolehnout, že to za něj máma nebo táta vyřídí. Nebo velkej brácha, pamatujete? Ten, „co přijde a dá nabančí ti“. Na straně druhé výzva k dospělosti, ke zralosti a k tomu převzít zodpovědnost za vlastní život, teď hned, protože fňukáním se nic nevyřeší, kňouráním nic nezmění a pláč je veskrze neproduktivní. Jestli po něčem toužíš, vstaň a jdi to udělat! Nebude to hned, to je jasné! V Kozorohu se nebavíme o nějakých ad hoc akcích a jednorázových počinech, spíš o rozhodnutí, odhodlání, plánovitosti, načasování, promyšleném postupu a pomalém, postupném růstu. O schopnosti odříkání a odloženého uspokojení potřeb. Teď zaberu, protože je to hodně práce, ale výsledky se dostaví až časem. Běh na dlouhou trať, Kozoroh je maratonec, ne sprinter. Nikdo po nás nechce žádný risky business, tohle je velmi solidní investice s mírným, avšak dlouhodobým výnosem. A středa. Slunce a Luna odcházejí ze scény. Luna směrem do Vodnáře, před polednem je tam a s ní odstup, nadhled, nádech a pocit „TVL, tak nakonec to nebylo tak hrozný, ne? Jsem měla pocit, že už to nedám, a přitom – jak se na to teď dívám zpětně – celkem no big deal!“ A Slunce se zaslouženě odpojí z veškerých kontaktů a aspoň na dva dny si dá pauzu, tu pravou letní nádheru. Řekněme do pátku, kdy už se začneme bavit o konjunkci Slunce s retrográdním Merkurem a o vzpomínkách. V centru pozornosti je Venuše. Refrén, který jsme za poslední měsíc slyšeli tolikrát, že si ho můžeme zazpívat společně: Venuše v Raku na severním uzlu, tím pádem Venuše v opozici k Saturnu a zároveň v trigonu k Neptunu. Lalala … A protože toho máme dost, nehodlám přisypávat soli do ran fixací na vazbu Venuše se Saturnem. Tahle vazba podrývá naše sebevědomí a pocit vlastní hodnoty, a tím nám znesnadňuje to, po čem tolik touží naše Slunce v Raku: vztáhnout ruce, obejmout a přitisknout k sobě kohokoliv, kdo stojí před námi, protože jeden každý z nás to potřebuje. Jenže jít rovnou ke kořenu věci dokážeme jen někdy, většinou se spíš obrníme kompenzačními mechanismy a argumenty typu „to se nehodí“, „budu trapná“, „zásadně se nevnucuju“, „nepotřebuju se doprošovat“ a „proč to teda neudělá on?“. No jo. A navíc, dost možná, že už to nejde, už to neumíme. Že nám přijde absolutně nemyslitelné, nepřijatelné a zcela neproveditelné fyzicky se dotknout člověka před námi. Nebo toho vedle. Protože ve spodní lince argumentace, zastřené a nevyřčené, někdy vytěsněné a nečitelné, jedou ještě jiné titulky: „kdo by stál o to se se mnou objímat?“, „co když mě odmítne?“, „nepotřebuju se nechat veřejně ponížit“, protože „já přece vím, že jsem blbá, hnusná, stará, … (dosaďte si!)“ Duše vevnitř pláče, ale navenek se maskuje, obrní se tvrdostí a samostatností: „já přece nikoho nepotřebuju, jsem naprosto v pohodě“ … Hmmm, tak koukám, že jsem nechtěla přisypávat a rovnou se mi roztrhnul pytlík soli v ruce. Tak víte co? Ještě kousek refrénu: Neptun! Vládce všech moří a oceánů, ten má se solí své zkušenosti. Sůl se ve vodě rozpouští a slza v moři je jen nepatrnou kapkou. Nechme to být a ono se to samo … stačí jen nebránit se! Bude dobře … P.S. To totiž vím od jedné víly. Potkala jsem ji v trolejbusu, měla bílé vlasy, pomněnkové oči a bylo jí 82 let. Položila mi ruku na paži a řekla: "Neplač, děvenko, bude dobře!" Comments are closed.
|