Znovuzrození

Fotografie Chora od fusion-of-horizons licencována pod CC BY 2.0  

Luna v Beranu postoupila o kus dál a dnes naváže kvadrát vůči celé baterii planet v Kozorohu. Ještě v noci stihla projít vypjatou vazbou vůči Jupiteru, Merkuru a ose uzlů, ráno vstáváme (někteří) s kvadrátem vůči Slunci. Tempo nepovoluje, intenzita stále na maximu, jen jako by se zvýšil odpor. Tlačíme na pilu a pila drhne. Chceme toho stihnout víc, než je reálně možné. Neumíme odhadnout své schopnosti a přepínáme své síly. Rveme to za každou cenu směrem, kudy naše cesta nevede. Anebo vede, ale – překvapení – bahnem a kamením prakticky kolmo do kopce.

V každém případě, je to konstelace urputná, silová a extrémně výkonná. Jdeme proti proudu a záleží na porovnání jeho síly a naší fyzičky, jestli to dáme a padneme vyčerpáním až po, anebo jestli nás proud strhne rovnou. Zatím můžeme mít pocit vítězů, co překonali všechny překážky a sami sebe. Nicméně únava a vysílení už jsou cítit. Tím nechci zlehčovat a odmítat dosažené výsledky, jsou mimořádné! Jen varování, protože tahle snaha urvat to za každou cenu trvá, ale ty nejvydatnější úseky trasy jsou teprve před námi. Pokud to jde, nohu z plynu a vědomě polevit, uvolnit, nechat plynout. Odevzdat své umanuté chtění tomu, co přichází a zdánlivě se staví do konfliktu s naší vůlí. Není to snadné, protože energie nás bičuje k vyššímu nasazení. Takže pokud se o to pokusíme, budeme zároveň muset upouštět páru pojistným ventilem, aby se tenze nekumulovala. Ale je to jediné řešení. Snaha prorazit hlavou zeď neskončí zhroucením železobetonové stěny.
 
Tak. To podstatné v dnešních kontaktech Luny v Beranu si necháme na pozdní večer a zejména na noc na zítřek, kdy se Luna naváže kvadrátem k už téměř přesné konjunkci Pluto + Saturn. A teď nevím, jak dál. Protože … protože tohle není žádná novinka a ani nijak pomíjivá záležitost. Luna si během tohoto několikahodinového tranzitu sáhne na téma, které se vynořuje z hlubin a už je tak blízko hranici vědomí, že je čím dál těžší ho ignorovat, tvářit se, že o něm nevím, že neexistuje. Mnozí to samozřejmě dokáží, kolektivní změnu vědomí považují za davovou hysterii a možná udrží kamennou tvář až do naprostého konce. Jiní, senzitivní a labilní jedinci na opačném konci Gaussovy křivky, jsou dávno paralyzováni hrůzou nebo relativně vyklidněni na antidepresivech. Většina z nás balancuje na hraně nervového vypětí nad propastí. Dnešní kontakt Luny s ohniskem, odkud tohle téma totální a definitivní transformace vyvěrá, znovu přitáhne naši pozornost. V pocitové rovině. A ráno odezní. Takže vlastně no big deal. Jenže konjunkce se zpřesňuje, šrouby utahují, technicky vzato to zaklapne 12.1.2020, ale ani potom nekončíme, jen nás zvedne mohutná vlna a na té pojedeme. Zkrátka odezněním dnešní lunární kvadratury ohnisko nemizí, naopak, kontakty rychlých planet s ním budou čím dál častější.
 
Pluto a Saturn se k sobě přibližují, téměř dotýkají, znovu vzdalují a znovu přibližují už nejméně rok. Rok v tom žijeme. Ne, žijeme v tom déle. Žili jsme v tom vždycky. Rok si možná uvědomuje nárůst tenze. Anebo taky ne, vědomí se dokáže výborně obrnit a odklonit pohled a nás provází jen svíravý pocit úzkosti, ledová ruka sevřená kolem žaludku. Syndrom vařené žáby. Rok si možná uvědomujeme vážnost vynořujících se situací a naši zodpovědnost za ně. Sledujeme sérii skandálních odhalení, světlu exponovaných temných her, vyhřeznutí utajovaných spodních proudů, potichu bobtnajících katastrofálních průserů, jež jsme už kdysi kdesi náznakem zaregistrovali, anebo se nám to zdálo? Koutkem oka jsme je zahlédli a mohli se na ně soustředit a jít po stopě, ale uhnuli jsme, nechtěli je vidět, nechtěli je řešit. Protože nevíme jak. Protože nás ten pohled vyděsil. Protože vize nastupujícího nového uspořádání světa absolutně nekorespondují s naším chápáním. Protože energie, která se vynořuje, je nesmírně silná a intenzivní na hranici snesitelnosti, vyvolává zděšení, úzkost a strach o život. Život vlastní, život skupiny, s níž se identifikuju a k níž patřím, život lidstva, život jako takový. Vůbec si neumíme představit, co by to znamenalo, kdyby tahle síla skutečně převzala kontrolu. Náš svět, jak ho známe, by se pod jejím náporem zbortil. Naše jistoty, naše opěrné body, naše pravidla hry, naše úspěchy a dosažené výsledky by se zhroutily. A ono se to začíná dít …
 
Zároveň je ale dobré vědět, že život, o který se možná začínáme bát, nekončí nikdy. Končí jen naše představa o tom, jak musí věci fungovat, aby byl život kvalitní, hodnotný, správný. Správný? To jako fakt? Co to je, správný život? Kdo definuje kritéria správnosti? A o tohle tu půjde. Naše představa toho, co je anebo není správné, je definována autoritou, dohodou, zvyklostí, tradicí, a zdá se, že už dávno nefunguje ve prospěch všech zúčastněných. Je rigidní a zkostnatělá, přežitá a mrtvá, je zastaralá a brání rozvoji. Tuhle představu, k níž se tak zoufale upínáme, je potřeba rozbít. Jako skořápku vejce, z něhož se narodí nový pták. Na tomto příkladu chápeme, že celý proces je vlastně zcela přirozený a na místě. Důležité poznání! Tak trochu problematická je samozřejmě skutečnost, že vejce je vejce a leží někde bokem naší existence, zatímco proces, který se rozbíhá a víc a víc nás vtahuje, se děje nám! Působí plošně, na úrovni celého lidstva, a dotkne se jednoho každého z nás. Víc nebo míň, ve vlnách a ve fázích, někdo jej prožije v epicentru, někdo při okraji víru, ale nevynechá nikoho. Je to – jako všechny plutonské procesy – proces smrti a znovuzrození. Znovuzrození! Na civilizační úrovni.