Vytoužený nádech

Luna dnes vystřelila paprsek světla a vzduchu do vší záplavy vody a ohně a je to jako bychom se v po vyčerpávajícím křečovitém zápase o záchranu před utopením dostali až k hladině a najednou se na chviličku vynořili a mohli se nadechnout ... zalapáme po dechu, tohle je to, v co jsme doufali, je v tom naděje, taková úleva, a zároveň se okamžitě začneme zalykat a dávit

kašlem, odvyklí a nenasytní po dlouhé snaze nedýchat. Vzduch nám chyběl a chybí, a tahle dávka je šokovou infuzí přímo do plic. Nebude trvat dlouho a opět se svezeme pod hladinu. Rada všech záchranářů v takové situaci zní nekopat, nesnažit se plavat, nervat se ke břehu, jen se položit a splývat, klid. Ale kdo to dokáže? Podobně dnes budeme mít pocit, že se protrhla vodní clona a zavál čerství vítr, že se komunikace konečně rozbíhá a snad ani nestihneme vyřídit vše, co bychom rádi a co nám akutní běží hlavou. Že myšlenky pádí tryskem a my za nimi sotva belháme. Že mentální nasazení daleko převyšuje možnosti našich netrénovaných mozkových závitů. Že přívod čistého kyslíku, po němž jsme toužili, je až příliš prudce otevřený a my se snad zadusíme. Že tak tak pobíráme informační proud, tak třpytivý, jiskřivý, radostný a rychlý, přitom zahlcující a ledově ochrnující. Takže znovu, jediná rada: klid, dychejme soustředěně a pomalu, mluvme uměřeně a k věci, hlídejme myšlenky, ať se nerozutečou. A hlavně střídmě, kyslíku je omezené množství a musí nám vydržet na dva a půl dne. Opravdu musí! S rozvahou, čas mentálního nasazení přijde, teď chvilku pauza a pak se ještě podusíme ve vlastních šťávách pod lehce poodkrytou pokličkou ...

Jo a Uran se dnes zastavuje a obrací do retrogradity, a o tom hezky napsal Ondřej, tak si to třeba přečtěte u něj ... já mám dnes ještě spadeno na Lilith ...