Vitacit a mé upatlané dětství ...

Včera mi napsala jedna čtenářka, jestli prý nenapíšu o Rakovi. Když už jsme v něm. A vlastně má pravdu, jsme, a hluboko, Sluncem i Venuší. Vůbec, vody je teď dost. Akorát se přiznám, že Rak je mou slepou skvrnou. Mám je kolem sebe a je mi s nimi dobře, ale nijak nevyčnívají, příliš je nevnímám, nežiju jejich životy, nevidím jejich svět jako vlastní cestu.

To vůbec není kritika, jen by mě zajímalo, jak vnímáte znamení, v němž máte svůj jižní lunárn í uzel. Já ho mám v Raku. Prostě, Raka už umím, už jsem to žila, asi dost intenzivně, tak proč se k tomu vracet ... a proto asi ta slepota, není to vědomé rozhodnutí, prostě to tak plyne.

Přesto je pravda, že jsou chvíle, kdy se račí energie vylije z břehů rybníku či jezera a voda nenápadně začne vzlínat kolem kotníků. Je vlídná, drobné vlnky jemně šplouchají, hladina prohřátá, vespod ještě chladný proud, aby nás neopustila opatrná obezřetnost. Na co jezdit k moři, doma je to stejně nejlepší! Vážka se sotva dotýká hladiny. Kolem břehu roste lupina, co jsme ji nosili mámě o prázdninách. A v zahrádkách pivoňky pro paní učitelku za vysvědčení. Kačeny pokojně proplouvají rákosím. Tráva je zelenější a hledám v ní čtyřlístek, po sytě modré obloze nad hlavou plují šlehačkové mraky. Ve stojatém poledním tichu se rozezní kostelní zvon. Snová romantika, když plavete v noci přes přehradu, nad hlavou měsíc a hvězdy, les v dálce klidně šumí pak na dřevěném mole tiché porozumění beze slov. Polední nostalgie, když ucítíte vůni pečených buchet, jaké dělala babička a rázem vás to hodí o dvacet, třicet let ve vzpomínkách zpátky. Sladkobolná nálada, horká vlna stoupá a dere se zevnitř ven, na tváři úsměv a v očích slzy, slzy štěstí nad tím, jak krásné to bylo, a už se to nevrátí. Vzpomínky jsou obrazné, barevné, prosycené emocemi a dojmy, jako by to bylo dnes, možná včera. Slyším hlasy a celé věty lidí, kteří už dávno odešli, vidím je před sebou a vypadají jako tenkrát, nic se neztratilo, je to pořád na zavolání tady. Šťastné a bezstarostné dětství (a pokud jste takové neměli, mrzí mě to, ale já ho měla a o tom je Rak ... o tom dětství i o té subjektivitě). Láskyplná rodina, absolutní přijetí, nezpochybnitelné bezpečí. Ježíš, to je doják ... no ale jednou za čas, jednou za rok, si to dojetí můžeme dovolit. Jdu si pro plyšového medvídka, mám ho někde na dně jedné ze stěhovacích krabic. A taky si pustím Kopretiny pro zámeckou paní, to je fest račí film ... A budu se chovat infantilně, dneska můžu! A jo a jo a jo!

A ten Vitacit se mi z toho ztatil, co? No prostě jsem včera něco hledala v obchodě a pan prodavač mi říká: "Heleďte, tohle asi nemáme, ale už zase začali dělat Vitacit! Pamatujete? Nechcete?" Nechápavě jsem na něj hleděla a pak si ho koupila, protože volání upatlaného dětství s prudce žlutým nebo ostře růžovým jazykem a sladce olepenýma rukama bylo silné. Silnější, než jakému mohlo račí Slunce a Venuše odolat ...