Tichá schůzka v podzemí

Venku se toho příliš nemění. Vevnitř si saháme ke kořenům své duše. A žádný strom neroste do nebe, pokud jeho kořeny nedosahují do pekla. Údajně C.G.Jung, i když mám pocit, že je to spíš parafráze, ale každopádně je to tak. S Lunou v Kozorohu na dosah Pluta se probouzíme do tichého, klidného, bezmála inertního dne. Podněty nepřicházejí zvenčí, ale zevnitř.

Jsou nevzrušené a pomalé. Tmavé, stinné, převážně monochromatické. Pro někoho děsivé, pro někoho uklidňující. Přinášejí prožitky a pocity z takové hloubky, kam se běžně nedostáváme. Z různých důvodů. Kvůli spěchu a nedostatku času, kvůli neochotě zastavit se a být. Kvůli nepozornosti, lhostejnosti, povrchnímu ulpívání. Kvůli neochotě ponořit se do temné vody, hrabat se v bahně a procházet sklepením. Nejčastěji však kvůli strachu podívat se pravdě do očí. Kvůli strachu, že po vynoření by náš barevný a pečlivě udržovaný svět na povrchu byl jiný a jinde, my bychom do něj nezapadli, něco by se změnilo. Ale o to přece jde. Není možná změna beze změny.

Situace dnešního dne jsou velmi konkrétní, nesou však jednoznačné metaforické poselství. Tak se můžeme spolu s Lunou a skrze její komunikační kanály (sny, vhledy, pocity, niterná hnutí) na chviličku podívat dolů do své vlastní strojovny, do svého podzemí. Tam, kde pramení náš život. Přistupujme k tomu s odvahou a hrdostí, s úctou ke spatřenému a s respektem k hlubinným procesům a na povrchu běžícím událostem. Je to nesmírně očistný a v podstatě osvobozující proces. Ano, je třeba se pustit. Ale není třeba se bát.