Svlíkání z kůže

Tak jo. Kafe už jsme měli, panáka si skočili, tak teď se podíváme na něco podstatnějšího. Dva nastupující a poměrně vydatné aspekty: Venuše v kvadrátu k Plutu, Mars v opozici k Saturnu. První má přednost, protože už je tu, bude rychlejší a kratší ... na Mars dojde třeba zítra, tam je času dost.

Venuše to letos na jaře vážně nemá snadný. Naše vztahy, lásky, touhy, hodnoty, sebeúcta a přání prošly neskutečně důkladnou a tvrdou prověrkou.
 
První vstup Venuše do Berana, do znamení, které jí nefandí, ale dobře, nemusím hrát před stadionem plným nadšených příznivců, prostě zatnu zuby a dám to, nejsem žádná chuděra – to byla Lara Croft už kdysi na začátku února. Tehdy ještě věci běžely v tempu a zdálo se, že když se dobře rozběhneme, pořádně odrazíme, na tři skoky jsme z té vztahové, pochybující a sebe hodnotící kaše venku. Jenže pak se v rámci všeobecného zpomalování času, zastavování děje a hromadné retrogradity Venuše lekla, přibrzdila a vycouvala zpátky do Ryb. Zřejmě v domnění, že ty Ryby jí tak nějak líp svědčí.
 
A obecně vzato asi ano, Venuše je v Rybách láskyplná a jemná, smířlivá a smířená, svou zasněnou něhou vzbuzuje v mužích ochranitelský syndrom. Což by se Laře nikdy stát nemohlo. Jenže tentokrát v Rybách nastal zádrhel: místo romantické pohádky o princezně spící v dalekém zakletém hradu a toužebně hledajícím princi se rozjel příběh detoxikace iluzí, příběh bolestné léčby závislosti rovnou z psychiatrické léčebny – jo, s Rybama nikdy nevíte. Chiron a Saturn v pozicích majitelů klíčů od uzavřeného oddělení, distributorů léků a garantů disciplíny, jejichž cílem je uklidnit pacienta a udržet na oddělení pořádek. Protože jde o vesmírné divadlo, asi těm dvěma nebudeme připisovat zlou vůli a touhu dokázat si, kdo tu má navrch. Přesto však Venuši čekalo v Rybách období dlouhých pěti týdnů, kdy se musela podrobit procedurám vytahujícím na světlo všechny staré smutky, zasunutá zranění, zapomenuté ústrky, vytěsněné vzpomínky. Procedurám, při nichž je hlavním léčebným prostředkem ústraní, samota, očistný pláč a hluboký opravdový prožitek všech dříve vytěsněných emocí. Aby našla sama sebe, poznala svou skutečnou hodnotu a definovala vlastní cestu. Aby si ujasnila, co doopravdy chce, jak moc to chce a co všechno je pro to ochotna obětovat.
 
Při druhém přestupu z Ryb do Berana už má Venuše ledacos za sebou, šťastná, že konečně vypadla z té brutální instituce. Je připravena k rekonvalescenci a k dosažení těch cílů, pro něž se v Rybách rozhodla. Znovu vstává na nohy, s odvahou, už ne s takovou vervou, vyčerpaná, ale s odhodláním – tentokrát to dá. Protože už ví, že tohle je její cesta, a ví to jistě! To neznamená, že se cítí vyrovnaná, klidná, sebejistá. Naopak. Nohy se jí klepou, ale jde!
 
A právě teď Venuše nastupuje do kvadrátu s Plutem v Kozorohu. Své rozhodnutí bude muset obhájit, projít prověrkou a zkouškou ohněm. Dokázat, že to, k čemu se rozhodla, jí stojí za to natolik, že je schopna něčeho se vzdát, něco zásadního v sobě změnit, něco ne zcela pohodlného přijmout. Venuše je v Beranu, bojovná a vzdorující, to není snadné postavení. Kope kolem sebe a brání se, nechce přijmout situaci v jejím plném rozsahu a se všemi důsledky. Ještě pořád se domnívá, že to nějak uhraje, vyklouzne, uhne, obejde existenciální zákony. Proti síle Pluta však není odvolání. „Chceš to? Pak ale za mých podmínek! Nevyjednávám!“
 
V našich vztazích a životních hodnotách se vynořuje nová rovina existence, dosud nemyslitelná, absurdní a nepřípustná, obávaná, v obraně vysmívaná a veřejně odmítaná, přesto jediná, v níž vidíme smysl. To, co nás zatím vždycky odradilo, byl náš vlastní strach, hrůza z překročení svých hranic a nutnost vstupu do teritoria, kde kontrola nad situací není v našich rukou. S druhým návratem Venuše do Berana, do znamení nových začátků a rozjezdů, bylo zřejmé, že do toho už skutečně jdeme naplno.
 
A ono něco jiného je plánovat a něco jiného je situaci skutečně žít. V plánech vidíme stav teď a potom. Vidíme výchozí bod a cíl. Mezi těmito dvěma body však probíhá náročný proces postupné transformace, kdy se vzdáváme svých hodnot minulých, aby vznikl prostor pro ty budoucí. A tenhle proces klade nesmírné nároky na naše prožívání. Každopádně, už jsme vykročili. Cesta vede jen vpřed. Uhnout není kam. Můžeme vzdorovat a bránit se, nepomůže to ničemu a bolí to. Anebo můžeme povolit, vzdát se vší vůle a nechat běh času, aby nás přenastavil do podoby potřebné pro dosažení cíle naší cesty. Aby nás přesvědčil, že naše sevření a lpění na starém a přežitém, je naprosto zbytečné, a držíme se ho zuby nehty jedině proto, že si nic jiného neumíme představit. A tak nám to osud ukáže. Ukáže nám svoji představu, před kterou zatím zavíráme oči. Ale proč? Není o nic horší než naše fixní vize, jen to holt nevzešlo z naší hlavy.
 
Haha, kecám zas jak rádio Jerevan! Jako bych to sama uměla! Jako by celá tahle akce byla jen otázkou nahlas vyslovené věty „A tak jo, dělejte si se mnou, co chcete!“. Není. Je to dost psycho. Chvíli to potrvá. Ultrasenzitivní jedinci v tom už jedou, klidně i čtyři pět dní. Ti ke všemu odhodlaní z nás, co skáčou hlavou na beton při prvním pokynu, to možná už mají solidně rozjeto. A ti, kdo zuby nehty stojí na místě a odmítají se hnout, už to taky cítí přicházet: energetická vlna téhle proměny kulminuje v pátek a pak další dva tři dny doznívá.

Na začátku června pak přichází úleva, osvobození a vyvázání se z transformačního procesu. Kukla praskne a vylétne nový motýl.