Střelcům!

Fotografie Archer_2344.jpg od Jerry Feist licencována pod CC BY 2.0   

... i když se ukazuje, že to celé budu muset napsat ještě jednou, tohle tak úplně nevyšlo ...
 
Střelci netrpí falešnou skromností a umí se přihlásit o své. Přesně v tomto duchu mi nedávno vzkázala klientka narozená ve Střelci, že by bylo fajn, kdybych o Střelcích napsala něco podobného jako svého času o Lvech ... OK, tehdy to vytrysklo spontánně, ale proč ne, třeba se do toho dostanu i tentokrát ... a když ne, sorry jako, nohu si za krk nedám, že?

Můj táta byl Střelec. Byl pro mě hrdinou a idolem, studnicí znalostí, vzorem moudrosti, nespoutaného ducha a velkorysé duše. Nonkonformní volnomyšlenkář a bohém, architekt a muzikant. Hrál na klávesy a na harmoniku, na hřebínek i na housle, vlastně na cokoliv, co přišlo do ruky. Nádherně kreslil. Knih jsme měli doma tolik, že přetékaly všude a každý týden přibývaly nové. Nestudoval pořádně žádnou cizí řeč, ale domluvil se skoro v libovolném jazyce.

Táta byl člověk, který mě naučil, že společenská pravidla bereme v potaz a všímáme si, že existují, je dobré pochopit, že někteří lidé v ně věří, ale rozhodně to neznamená, že se jim musíme podřizovat. Člověk, který mi od dětství vštěpoval, že mám právo rozhodovat o svém životě sama a dělat věci z přesvědčení, ale musím být připravena nést důsledky. Člověk, který mě učil, že nezáleží na věku, na pohlaví, na národnosti, že neexistuje nic, čím by mě kdo mohl zastrašit a přimět žít to, v co ve skutečnosti nevěřím. Člověk, který prohlásil, že paní učitelka se nestává autoritou jen proto, že stojí na stupínku, a že mezi takzvanými autoritami můžu potkat vzácné lidi stejně jako naprosté blbce. Ten, který mě cvičil v umění vykašlat se na to, co si o mě kdo myslí (to teda bohužel ještě tak dobře neumím). Byl to on, kdo na mě čekal potmě v předsíni, když jsem přišla poprvé domů opilá, a místo aby moralizoval nebo po mě řval, jen shovívavě prohlásil: „Děvenko, i pít se musí umět, od zítřka začneme trénovat!“.
 
Trávili jsme spoustu času sledováním starých filmů. Obrážením antikvariátů. Procházením starobylých uliček v jádru historických českých měst. Požíráním chlebíčků v bistru na stojáka. Nekonečnými diskusemi o podstatě existence a nesmrtelnosti chrousta. Kolikrát mě vytáhl ze školy a vzal s sebou na služební cestu, protože to je přece zajímavější než sedět v lavici a nechat si bušit do hlavy to samý furt dokola. Nadšeně mi ukazoval své projekty, kterým jsem zbla nerozuměla, ale on potřeboval sdílet svou vizi. Dokázal celé hodiny preludovat na klavír a já ho odevzdaně poslouchala. Byl první, kdo mi donesl kytku a koupil šminky, kdo mi pomáhal do kabátu a vykládal, jak si koupí vzduchovku a bude odhánět davy mých nápadníků – to samozřejmě v době mé nejhlubší puberty, kdy jsem byla přesvědčená, že si o mě nikdo ani kolo neopře.
 
A jasně, nebylo snadné s ním žít. Každá z výše uvedených vlastností se dá interpretovat v náhledu z druhé strany jako potenciálně problematická. O tom by mohla vyprávět moje máma. Byl žvanil, rád řečnil a rád se poslouchal. Obzvlášť po sedmičce Müllera byly jeho proslovy nesnesitelně poučné, patetické a dosahovaly úrovně absolutní pravdy. Mnohým připadal nabubřelý, namyšlený a konfliktní. Pohrdal estetikou, takzvanou diplomacií, odmítal hrát falešné společenské hry, své názory necenzuroval a střílel repliky rovnou od pasu, padni, komu padni. Neznal míru. Neuměl odhadnou své možnosti, často přepálil své síly, ale nakonec to vždycky nějak dal a dobře to dopadlo. Žil velkoryse, občas na hraně, často na doraz a s hláškou, že „tělo má jít do hrobu zhuntovaný, přece se nebudu šetřit!“ ...
 
... a víte co? Tohle jsem vlastně vůbec psát nechtěla. Měl to být asi jen úvod. Doufala jsem, že se nějak překlopím do abstraktu a napíšu něco o Střelcích a pro Střelce, případně i pro nás ostatní v jejich období, ale vymklo se mi to z rukou. Jak střelecké! No nic, nevadí, zítra je taky den! Zkusím to ještě jednou! Protože naděje neumírá a kdykoliv můžu začít znovu! Tenhle text je pro tátu, a konec konců, je v něm z toho Střelce hodně. BTW, všichni chlapi, co v mém životě měli a mají nějaké podstatnější místo, jsou buďto Střelci anebo mají Jupiter přímo na Slunci. Zajímavý, pro ženy to neplatí, ale ti chlapi bez výjimky ...