Slon v porcelánu

Ne že by se dnes nepřihodilo nic nového. Ale rozhodně nic, co by přebilo ode dna se rvoucí konfrontační energii Marse v Raku proti Plutu v Kozorohu. Ta kulminuje už několik dní, vzrůstahící tenzi registrujeme všichni. Včera jsme byli velmi blízko, dnes se dostáváme k vrcholu. Při jeho překročení praskne vřed, hnis začne úlevně vytékat, a i když to není rozkošný a sladký obrázek, je v něm úleva, očista, uvolnění, přiznání a vypuštění všech dlouho městnaných, potlačených a odmítaných pocitů odporu, nechuti, nenávisti, zloby a hněvu ... vůči sobě, vůči svým blízkým, vůči nedotknutelným a posvátným tématům.

A právě jejich nedotknutelnost nás nutí tolikrát polknout hořkou či odporně nasládlou pachuť ve chvíli konfrontace, kde bychom – pokud by se jednalo o jiné, indiferentní téma – prostě zařvali vzteky, práskli dveřmi, poslali protihráče do Pelhřimova (Luna je ve Vahách, proto ty eufemismy, jinak všichni víte, kam ... ) nebo ho vyzvali, ať si to s námi rozdá venku na chodníku na férovku pěstí rovnou do ciferníku.

Krom toho, nejde jen o téma. Jde taky o energii, s jakou k dané situaci přistupujeme.

Ve hře je Mars, avšak slabý Mars v Raku. Toho lze jistě považovat za citlivého ochránce rodinných hodnot, spolehlivého partnera, oddaného a milujícího manžela, emotivního zastánce práv žen a dětí, obhájce slabých a utlačovaných. K čistému archetypu Marsu v podobě přímočarého neohroženého bojovníka má však daleko! Jako dobyvatel dokáže být velmi úspěšný, je to konce konců Mars v kardinálním znamení. Ale volí vždy strategie postupu vpřed oklikou, neřkuli lstí. Čest všem jeho dobrým vlastnostem, ale máme před sebou pasivně – agresivního zbabělce, úskočného manipulátora, chytače hada cizí rukou, na mstu střádajícího týpka, co se dlouho užírá svým ublížením, proti kterému se nedokázal ohradit, a ono ho teď rozleptává zevnitř.

S touhle energií jsme ve spojení a jednáme pod jejím vlivem.

Pohybujeme se na tenkém ledě udržení rodinné pohody, zachování partnerských vztahů, prokázání loajality rodičům či bezpodmínečné lásky dětem. Balancujeme na laně nad propastí plnou historických ublížení, pradávných zranění, vnitřních křivd, sebeoběti, sebelítosti, sebenenávisti, a tak vůbec ... Všichni víme, že „některé věci se prostě nedělají“. Hmm. Tančíme mezi figurkami z porcelánu. Za dané situace se připravme na to, že jednu dvě figurky prostě sejmeme. Ano, dáváme si pozor. Ano, držíme se vší silou. Ano, polykáme všechno, co se nám dere na jazyk. A v jednu chvíli to prostě rupne. Nečekaně. Někdo dojde zranění. Bude nás to mrzet, ale zároveň, až si budeme oprašovat porcelánový prach z bot, bleskne nám hlavou kacířská myšlenka: „Díky Bohu! Konečně!“
 
A večer, až Luna přejde z vyvažujících, společenské dekorum udržujících a každým krokem vedle se týrajících Vah do Štíra, tam si teprve vychutnáme tu rozkoš odtékajícího hnisu ...