Mohl se týkat rozhovorů, které vytáhly téma dávno domněle mrtvé a pohřbené, avšak, jak se zdá, nikoli zapomenuté a stále bolestné. Mohl se týkat diskusí, které prolomily bariéru nedotknutelnosti, strachu, viny a hrůzy ze ztráty jistoty, opory, kontroly. Mohl se týkat čehokoliv, co je nám nepříjemné, před čím uhýbáme pohledem, na co nechceme myslet, čeho se v hloubi duše krutě bojíme, co nechceme řešit, ale budeme muset. Mozek praskal jak drcený ořech, ale svou utkvělou představu zatím neopustil. Zdi bloků a předsudků se rozvibrovaly, ale stále ještě stojí neprůchozí. Došlo prostě k tomu, že jsme si informačně a mentálně prošli zónou nátlaku a ačkoliv to bylo nesmírně náročné a vysilující, nevyřešilo se nic.
Ale dá se to nahlížet i opačně? Mělo to tedy vůbec smysl? Když jsme pořád na stejném místě? Jistě, protože všechno, co se děje, má nakonec smysl! Byli jsme skutečně přinuceni podívat se a připustit něco, nad čím jsme zavírali oči. Věci hnusné, bolestné a hrůzné. Věci nehodící se do našeho vnímání světa. Věci, co nezapadají do plánu a nehodí se nám do krámu. Jenže jsou. A jsou naše. Samozřejmě, že na první dobrou jsou šok a trauma tak veliké, že se nám nepodaří je okamžitě přijmout a zpracovat. Popření, vytěsnění, projekce a tralala. To ne já, to ti druzí! To oni zatahují svinstvo do mého dokonalého světa! No, to povolí ... každopádně, obraz byl odhalen a my jsme ho spatřili. Už se nám vypálil do sítnice a nejde vymazat. Budeme s tím muset začít pracovat. A ačkoliv to tak možná nezní, tohle je ta výhoda! Protože i když to vypadá, že pořád trčíme na místě, vzadu v hlavě v naší nejčernější skříňce strachů se to už hýbe. Po mnoha a mnoha bolestných operacích a odloupnutých strupech se dostáváme k samotné podstatě problému. Někteří. Jiní si ještě usilovně drží hlavu nacpanou do zadku a nechtějí ji za nic na světě vytáhnout. Ale nakonec vytáhnou. A to je dobře, protože za chvíli popojedeme ... ... jo, a ráda bych vlastně ještě dodala, že cokoliv vám do tohoto vzorce zapadne, je jen další, už závěrečnou kapitolou, možná doslovem zdánlivě nekonečného transformačního procesu, který běží intenzivně mnoho a mnoho měsíců a diskutovali jsem ho pořád dokola. Jistě si pamatujete kvadrát Uran - Pluto a jeho opakované kulminace. Poprvé se objevil na scéně v roce 2011 a pak už jen přitáhnout, malinko povolit a znovu přitáhnout. Poslední přesná kvadratura vyvrcholila v březnu tohoto roku. Pak se obě planety rozešly a do přesného aspektu už se nevrátí, díky Bohu. Nicméně, díky časté, dlouhodobé a střídavé retrograditě jejich vzájemná kolizní energie opět roste. No jo, Pluto jde vpřed a Uran k němu couvá. Do vánoc. Comments are closed.
|
Archiv textů
October 2024
|
