Průzkumníci podzemí

http://7h42.com/time-travel-underground-cavern-montreal/

Merkur se váže sextilem k Plutu. Dnes. Je to vazba v podstatě bezbolestná, kdy rozkrýváme, poznáváme a mentálně zpracováváme důležitou informaci, která má však tendenci přijít v zašifrované či maskované podobě. Zahalena, celá v černém, pohled odvrácený. Zdá se, že nechce být odhalena, ale o nic jiného jí nejde. Je to vlastně takové svádění.

Schválně se tváří nezaujatě, nepřítomně, nedotknutelně, neprostupně, ale nutně potřebuje pozornost. A přitahuje nás právě tím, že je neuchopitelná, nečitelná na první dobrou, uzavřená v bezpečnostním sejfu.
 
Pluto v tomto gardu reprezentuje prostor podsvětí, podzemí, podvědomí. Představuje temný, neproniknutelný, neznámý a dost možná nebezpečný svět, v němž se Merkur ocitl jakoby omylem. Nevyzná se v něm, netuší, kam jít a jak se pohybovat. Nezná cestu, nezná cíl, nezná prostředky ani metody. Nemá k dispozici nic ze svého standardního vybavení, které mu tak skvěle funguje o patro výš, nad zemí. Analýza, dedukce, logika, kombinatorika, to všechno je k ničemu. Může zůstat stát anebo se vydat vpřed. Naslepo. Instinktivně. Proto pomalu. Má strach. Ale i odvahu. Tápe, ale jde. Hledá. Po hmatu. Tohle je chladné, tohle hrubé, tady něco slizkého, ucukne rukou, vrátí se a pokusí se znovu přiblížit. Mozek jde pomalu do útlumu. Bez impulsů a signálů z vnějšího prostoru stejně běží naprázdno. Setrvačník slábne. Ještě chvíli a zastaví se.  V tom okamžiku Merkur zpanikaří! "Centrálo! Centrálo!" ... odpovědí je jen škrábavý šum. Byl odstřižen z dispečinku. Musí si poradit sám. Strne v náhlém tichu. Čeká. A pak, pomalu, možná se to jen zdá, anebo ne? Začíná vnímat, že prostředí kolem něj žije. Něco se tu hýbe. Komunikuje. Jinak. Jinak, než je zvyklý. Tlak, tah, pulsující vlny, komprese. Pocity. Vjemy přicházejí skrze tělo. Komunikace se stává fyzickou. A Merkur se přepíná do nového režimu. Je bystrý a adaptabilní, začíná signály nového prostředí vnímat. Snaží se jim porozumět. Není to snadné. Ale najednou cítí, že ho cosi přitahuje. Magneticky, silově. A ví, kudy. Neví kam a ani proč, ale ví, že tohle je cesta. Obrací se a tápavě postupuje vpřed. Pozornost je zaměřena. Do tmy. Cíl není vidět. Ale je tam! Tepe a vysílá energetické vlny. Merkur začíná rozlišovat jejich intenzitu, cítí je, nechává se vést. Energetický proud má svou vnitřní strukturu. Teď zachytil jakousi sekvenci ... nebo ne? Ale ano, opakuje se to. A sílí. Blíží se ke zdroji ...
 
Uff, nechala jsem se dost unést. Přepínám zpět do prostoru verbálního vyjádření, protože ten, kdo píše texty kódováním do slov, je konec konců Merkur. Jsme svědky propojení dvou světů, jež za jiných okolností téměř nekomunikují nebo rozhodně ne přímo. I teď je jejich komunikace obtížná. Ale možná! Příjem i předání informací probíhá v obou rovinách zcela jinými prostředky, a ty nejsou bez dalších úprav kompatibilní. Není to porozumění na první dobrou. Možná ani na druhou ne. Zásilka přicházející z druhé strany je nám nesrozumitelná, dost možná nepříjemná, vzbuzuje odpor. Máme tendenci se odvrátit. Pokud se však přimějeme neuhnout, dáme si tu práci a zprávu neodmítneme, nezahodíme, ale pokusíme se ji zpracovat a dešifrovat, má právě tato informace potenciál pohnout zaseknutým momentem v našem životě.