Příběh o labuti

Photo by GEORGE DESIPRIS from Pexels    

Luna, Uran a severní uzel v Býku. Tohle je cesta, tohle je volání mé duše, tohle je nutnost vyvázání se ze zažité jistoty a osvobození. Nádhera! A přece … snad raději ne, vždyť to, co mám, mi stačí, je mi fajn. No tak dobře, chybí tomu rozlet, a bylo by jistě krásné létat, ale to asi není pro mě … anebo, myslíte, že bych mohla? Opravdu? Bože, taková krása! Jenže, to by znamenalo vzdát se pevné půdy pod nohama, bezpečného ukotvení, a co když se to nepovede? Co když jsem příliš těžká? Co když to nedokážu? Co když spadnu? Ach,, jak jen se rozhodnout? V hlavě vír, v srdci zmatek, chaos a turbulence, chvíli ano, určitě, chvíli raději ne … a vlastně potřebujeme jediné: zklidnění. Protože cesta se před námi odvíjí a vede až k obzoru, a my ji vidíme, stačí se po ní vydat … anebo zůstat stát. To nám možná chvíli vydrží, jenže jak dlouho? Stát není řešení, Cože, zpět? To jako vážně? Ale jděte …

Luna dnes ráno mezi severním uzlem a Uranem. Jakkoli v Býku, naše emoce jsou rozjitřené, instinkty v pohotovosti, intuice mimořádně silná. Naprosto přesně cítíme, kam nás osud volá. Víme, kudy se vydat. V kratičkých záblescích možná tu a tam zahlédneme rozechvělý obraz své budoucnosti. Je úžasná a lákavá, a právě v tom je její kouzlo. Je o tolik jiná než všechno, nač jsme zvyklí, a právě v tom cítíme ohrožení. Toužíme jít dál, jasně vnímáme, že jiná možnost se nenabízí, a zároveň se bojíme odpoutat od své minulosti, svých kořenů. Nejde o chvilkovou záležitost, tohle je proces. Proces dlouhý a náročný, proces ve strachu přibrzďovaný, přesto nevyhnutelný. Proces běží ...
 
V kritickém okamžiku akutní paniky a křečovitého sevření mé duše mi přítelkyně poslala příběh o labuti. Příběh o půvabu, o milosti, o příležitosti dotknout se vzdálené budoucnosti. Příběh o důvěře v plán osudu, o intuitivním vedení, o proměně a uzdravení. Příběh jak sepsaný pro Lunu v jejím dnešním rozpoložení …