Předletová příprava

Toto není předpověď na dnešní den. Spíš taková metafora vývojové tendence, dlouhodobá směrem vpřed i vzad. Pocitovka. Často se o tom v poslední době bavím s přáteli, často o tom uvažuju. A pak mi kamarádka připomněla nedávnou zmínku o současné retrograditě všech velkých planet. Pluto, Uran, Neptun a Chiron. Ti nám přitahují opratě. Pluto už jde přímo vpřed. Ostatní zatím manévrují.

Znáte ten pocit, když čekáte v letadle na odlet?
 
Sedíte na svém místě - jo, jasně, je to moje místo - ostatní už si taky sedají, i když pár opozdilců ještě zmatkuje a hledá. Rozmístit děti k okýnkům, nacpat tašku do přihrádky nad hlavou, ježíš, zapomněla jsem si vyndat knížku, dobrý ... co ještě? Připoutaná jsem, vodu mám, boty si strčím semhle a ty nohy, to teda fakt nevím, ale to nějak půjde. Žvýkačky jsem si zapomněla koupit! Hmm, co nového v bezcelním časopise? Nic, jasně, to už jsem viděla. Pytlík tu je, instrukce pro případ požáru či zřícení si číst nebudu, ještě bych se z toho vyklepla. Pas mám v kabelce, čas dobrej, mobil vypnout ... nebo jen ztlumit? Ztlumit stačí. No, tak já myslím, že můžeme, ne? ... Cože? Aha, ještě čekáme na nakládku zavazadel! No tak jo. Letušky taky vypadají nějak rozlítaně, asi se nemůžou dopočítat pasažérů nebo porcí kuřecího kari. A vůbec, už si všichni sedněte, ať se to trochu pohne. No, vidíte, pěkně na místa, holky vy v těch uniformách taky, spočítaný jsme, tak že bysme vyrazili, ne?
 
A vono ne, pořád ještě čekáme. Pozoruju cvrtkot, nic jiného se dělat nedá. Chvilku je to zábava. Pak otupím. Matně vnímám zvuky okolí. Některým lidem všechno tak děsně trvá! Mozek se dostává do režimu on hold, běží tak napůl, podněty a úkoly žádné, a to čekání moc neumím, takže se postupně vypínám. A vlastně si ani nevšimnu, kdy se spustily motory. Jen si najednou uvědomuju lehounké vibrace - wow, tak jo, už, UŽ!! Procitám do plné pozornosti a očekávám, že teď to pojede ráz na ráz. Tak pojďme!
 
Jenže ... vrnění pokračuje a zase nic. Další čekání. Na odstavení nástupního tunelu. Na bezpečnostní instruktáž. Na pokyn k popojíždění k rozjezdové dráze. Na povolení k odletu. Na to, až se všichni vyčurají, pomodlí a polknou Diazepam. Spějeme kupředu, ale ježíšmarjá, trvá to věčnost a taky jste si mysleli, že touhle dobou už budeme ve vzduchu, co? No, já teda rozhodně! Jenže to neurychlím, jsem účastníkem dění, nikoliv letovým dispečerem ... často si říkám: "Bohužel!", ale možná je to tak lepší.
 
A tak nějak jsme na tom teď.
 
Paliva plná nádrž, proces čerpání ukončen, motory běží, Pluto se sune vpřed a my tak nějak podvědomě a z hloubky vnímáme to vrnění, stroj je připraven. Kontrolky svítí, stěrače stírají, Mars v trigonu na Pluto a piloti na svých místech zcela koncentrováni a v pohotovosti. I Jupiter se váže k Plutu a celým prostorem letadla se rozpíná napjaté očekávání, nadšení, těšení a nedočkavost. A taky úzkost a obavy, přece jen, všechny akční planety pohromadě čelí opozičně Chironu a faktu, že člověk prostě sám od sebe lítat neumí. Luna včera tuhle a zítra támhle, dneska v Rybách a tak se tiše zasníme nad blízkým pobytem v oblacích. Venuše, Mars, Merkur taky jdou, jak mají: nafasujeme sáček buráků, protáhneme si záda a prohodíme pár slov se sousedem.
 
Ovšem Neptun, Chiron a Uran stále retrográdní, drží nás na místě a my nemůžeme udělat vůbec nic, než zase počkat. Netrpěliví můžeme být jakkoliv, let zatím nemůže dostat povolení ke startu, a to z několika důvodů.
 
Za prvé, mlha a snížená viditelnost. Tu má na starosti Neptun a momentálně to úplně nezvládá, ale nikam neodcházejte, bude to co nevidět! Opustíme-li metaforu startovací letištní plochy, jde o to, že moc, moc chceme vpřed, akorát pořádně nevíme, kam. Naše plány byly hotové, ale teď, když se na ně podíváme, abychom si ověřili, že je vše na místě, čáry se přesunují před očima! Někde slábnou a mizí, jinde se vynořují. Proboha! Každou chvíli máme pocit, že už jsme zahlídli konkrétní obrysy a ony se vzápětí zase rozpliznou. Začíná mi hrabat? Nejistota, tápání, iluze, sebeklamy, polopravdy a pololži, falešný soucit a falešné naděje. A kde je vlastně pevný bod? Pocit, že chodíme v kruhu a už ani nevěříme, že by se dal prolomit. Nevidíme cestu. Právě, teď ne. Ale ono to půjde. Jen je potřeba počkat, až mlha opadne a pak se nám přímo před očima otevře scenérie s řešením. Wow! Neptun přibržďuje před obratem a 19. listopadu se definitivně otočí do přímého směru. Pak samozřejmě ještě chvíli na rozptýlení mlžných oparů a na rozjezd, ale rozhodně je to za pár.
 
Ke konci listopadu se obrátí Chiron. Takže si zatím rozdýchejte svůj strach z létání, připravte si bonbon a pamatujte, že létání je statisticky nejbezpečnější způsob dopravy. Chiron nás drží na zemi, protože vidí náš strach a úzkost. Naši hrůzu z toho, že bychom měli svěřit svůj život do rukou nějakýho chlápka v kokpitu. Protože jsme přece četli v novinách, že tuhle jeden řídil na plech ožralej! A nebo tu o tom, jak to narval s celým letadlem do skály! Vymyslíme cokoliv, abychom argumentací zakryli fakt, že se prostě strašně bojíme vzdát fiktivní kontroly nad svým osudem. Naše obavy jsou věčné a zacyklené, jednou si to vysvětlíme a za pět minut jsou tu zas. Rozumové zpracování teda nefunguje. Zbývá víra. Chiron je v Rybách a ví, že vše se děje, jak má. Trpělivě nás uklidňuje a znovu a znovu s námi prochází náš strach. Díky jeho retrograditě máme spoustu čas zrekapitulovat si, čeho se vlastně nejvíc bojíme a proč. Postupně odkrýváme další a další nánosy racionalizace, odhazujeme závoje snesitelných napůl pravdivých vysvětlení, abychom se dostali k samotné podstatě. A laskavým dotekem rozmasírovali tu primární křeč, která pak vystřeluje do celého našeho života. Jsme na tom totiž o hodně líp! Náš osud neřídí cizí chlápek, ať už by nadýchal nebo ne. Náš život řídí Bůh nebo osud nebo vesmír nebo jak mu chcete říkat, to je fuk. A jediné, co musíme pro snadný start udělat my, je přestat blokovat.
 
A konečně, Uran, navigátor a dispečer řídící věže. Ten nás teda bude napínat až do Štěpána, ale pak to bude rychlý, jako s Uranem pokaždé. OK, let je připraven, rolujte ke vzletové dráze! A už vážně startujeme! "ČSA123, Vítr 330 stupňů, 5 uzlů, dráha 30, Vzlet povolen."
 
Panebože, mně se u toho úplně svírá žaludek, já chci být vážně pilotem! Tak třeba v příštím životě!