Podmořská sopečná činnost

Dnes si dopřeju osobní vsuvku. Luna je v Beranu, je to jenom a pouze o jednom každém z nás! Takže sobecky. Sama začínám s lunární energií rovnou na svém nativním Merkuru/Chironu, pěkně pěstí na solar, trefa přesná – a protože zdaleka nejsem tak duchovně vyspělá, jak se někteří z vás mylně domnívají, nasere mě to, zavyju a ránu vrátím. Většinou slovně, někdy jen v duchu, ale že bych byla nad věcí, to v žádným případě nejsem – konec konců, mluvíme tu o Beranovi, členovi klubu rváčů. A za současné konstelace se vůbec nelze bavit o nastavení druhé tváře: v Beranu výbušný Uran, zápalný Mars, cholerická Luna a vznětlivá Venuše, ti všichni vojenským pochodem nastupují do kvadrátu k Plutu v Kozorohu, aby ze sejfu své duše vytáhli ty nejhlouběji zasunuté dokumenty a znovu se konfrontovali s historickými kořeny životních tabu, s rádoby promlčenými traumaty, s utajovanými informacemi a dobře maskovanou pravdou. O sobě.

To je obecně velmi náročná situace, často bolestná. Pokud se vás nedotýká, gratuluju. Pokud ano, cítím s vámi. Pokud zrovna strkáte hlavu do písku (už zase?), vaše volba, i s důsledky. Pokud vám to nepřijde dost optimistické, doporučuji jiný blog, nějaký lifestyle třeba – hlubinné terapeutické ponory se musí obejít bez PhotoShopu, a to i v mentálním prostoru.
 
OK, právě vzkaz, aby texty na tomto blogu byly optimističtější, byl pro mě tím zásahem na solar. Vlastně mě šokuje a fascinuje už samotný tento požadavek. Jako by byly pesimistické! Možná trpím autorskou slepotou, ale opravdu se domnívám, že jsem životní optimista. Ne zrovna vyřehtaný bodrý typ, lidový vypravěč a třídní komik, to asi ne. Ale vždycky hledám smysl, vždycky věřím ve světlo na konci tunelu, vždycky jsem přesvědčená, že to zvládneme, a ještě i pochopíme, proč to bylo nutné. A že se ve finále budeme smát, radovat a oslavovat! Někdy si říkám, že jsem až naivně optimistická v tom, když věřím, že každý touží právě po tom, aby překonal své vlastní bloky a bludy, zbavil se svých strachů a vyrostl. Aby mohl žít svůj život svobodně, volně, spokojeně a bez hrůzy z toho, co by se mohlo změnit a rozbít jeho status quo.
 
Odmítám ale lakovat věci na růžovo. Odmítám setrvávat v infantilní útrpnosti. Odmítám se ze všech sil usmívat, když se mi chce brečet. Odmítám odvracet hlavu před morálně spornou situací a tvářit se, že nevidím zjevné. Odmítám uhýbat pravdě a používat eufemismy, abych se někoho nedotkla. Odmítám rozhazovat konfety na pohřbu, že aby to tu nebylo tak depresivní.
 
A proč vlastně? Proč je radost správná a smutek špatný? Proč je jaro hezké a podzim ošklivý? Proč je lepší se smát než plakat? Proč nedopřejeme své duši všechny roviny prožívání? Je to jako bychom se chtěli stále jen nadechovat a nikdy vydechnout. Jako bychom chtěli pořád být vzhůru a nikdy nemuset spát. Jako bychom toužili jíst a pít, ale odmítali připustit, že taky vyměšujeme ... ostatně, tenhle společenský koncept je vlastně pěkným obrazem: pojďme spolu na večeři, to je romantika, ale na záchod už každý sám a nejlíp tvářit se, že jsem si šla jenom přepudrovat nos!
 
Nevěřím v lež. Byť by motivace k ní byla jakákoliv. Protože když to vezmeme kolem a kolem, motivací ke lži je nakonec vždycky strach. Věřím, že je daleko účelnější podívat se pravdě do očí, i za cenu, že uvidím své zmrzačené já, svou bolavou dušičku, která řve hrůzou, roní krokodýlí slzy, cítí se opuštěná a zraněná, a proto si buduje kompenzační mechanismy chování, které zabrání tomu, aby se dostala do situace, jež jí její pravý stav připomene. Bojí se odmítnutí, neúspěchu, zklamání, propadá pocitu bezcennosti, třese se strachy z opuštění, děsí se chudoby, samoty, stáří, nemoci, bolesti, ale i jakékoliv změny toho pečlivě ošetřovaného a nehybného statutu quo. Věřím, že je dobré konfrontovat svoje obavy, úzkosti a strachy, svoje překážky. Protože jedině tak s nimi lze pohnout a případně je odstranit. A teprve pak můžu svobodně dýchat ...
 
Často se mi stává, že mi po konzultaci klient řekne, že to bylo vlastně fajn ... že se hrozně bál, že ho roztrhám nebo co ... ale že navzdory všemu, o čem jsme se bavili, mu to dodalo naději. Cože? Naprosto nemám potřebu někoho dusit a ničit, někoho soudit nebo rovnat, prostě jen věřím v čistou hru a pojmenovávání věcí pravými jmény. A když se zeptáte, hledám odpověď. Bez skrývaček. Zároveň jsem připravena obejmout a podržet, dokud je to nutné. Ne dlouho, každý máme svoji cestu. Ale věřím v podporu a přátelskou pomoc. Nakonec to všichni zmákneme!
 
Tak. A o tom je vlastně i konflikt, který se v horoskopu vytváří už od včerejška. Dva zdánlivě samostatné procesy, dvě oddělené skupiny planet se houfují v Beranu a v Rybách. V Beranu jdeme do první linie, odvážně a vyzbrojeni pyrotechnikou se prokopáváme k jádru věci: revoluce není sranda, ale když dojde evoluce na kraj svých možností, jediným řešením je kvantový skok. Nahoře na hladině mezitím Slunce splývá v mořské pěně v závěsu za vládcem oceánů Neptunem. Vnitřní boj mezi mimovolně se generující aktivitou a pouhým čekáním na to, jak celá situace s podmořským výbuchem dopadne. Je to vydatný čas zdánlivé nečinnosti, o to silnějších skrytých erupcí. Bombardování vnitřního prostoru, kdy však na otázku „Co nového?“ nelze odpovědět než „... ani nevím, nějak zatím nic ...“ A přitom všechno. Tušíme, že se děje něco zásadního, ale zatím nevidíme situaci v celém rozsahu, nemáme v ní jasno. Ale to přijde. Uvolnění napětí už zítra. V podvodních turbulencích se zachytíme pevného bodu v podobě Saturnu ve Střelci a pak během dopoledne přejde Luna do Býka, vír postupně zeslábne, sedne si a zklidní se ... a my vydechneme ... a začneme prohlížet nově objevené ...