Pod jezem

Kratičce o Jupiteru. Ne že by byl dnes exponovaný a vylepený na zdi, jen mám tak nějak pocit, ze setkání s lidmi, z konzultací, ze sebe sama, že se téma retrogradity Jupitera stává výraznějším a výraznějším. Retrogradita s sebou krom všech pozitivních přínosů nese i pocit marnosti ze zastavení děje.

Způsob zastavení odpovídá charakteru planety. Jupiter rozvíjí příběh, otvírá cestu, ukazuje nové možnosti, pomáhá nám růst, směřuje nás k novým obzorům a říká „Tak jen běž, běž dál, máš na to!“ Jenže tohle všechno se teď neděje. Místo toho stoupá hladina frustrace, a protože jde o Jupiter, projevy, jichž jsme svědky, nemusí mít podobu bolestného pláče, možná spíš hysterického smíchu s podtónem „už mi asi brzo hrábne!“.
​
Jupiter prochází znamením Vah od loňského září. Váhy by si mohly gratulovat, kdyby ... kdyby nebyl už víc než tři měsíce ve zpětném chodu. Nechci teď mluvit o významu retrogradity, o tom jsme se bavili mnohokrát, třeba tehdy při obratu. Je jasné, že potřebujeme čas na zafixování svých plánů, nadějí, vizí a projektů, které se tak slibně rozvíjely a v průběhu podzimu 2016 a s příchodem nového roku se zdály na dosah. Vypadalo to, že úspěch máme přímo před sebou, že čekáme jen na poslední kapku k naplnění poháru!

A pak najednou stopka, ochlazení, pauza. Projekty se zastavují, termíny se odkládají, čas se zpomaluje, vynořují se obstrukce, cesta nás vede oklikou, nadšení opadá, vize blednou, naděje upadají v zapomnění a co se to teda proboha děje? To jsme to úplně povrtali? Špatný odhad? Chybná volba cíle, prostředků, spolupracovníků? Nebo co?!
 
Nic takového. Všechny naše sny a plány jen dozrávají. Sedíme ve vlaku a čekáme na příjezd spoje, abychom s sebou pobrali i ty, kdo zatím dobíhají a doufají, že to taky stihnou. Vstřebáváme nové informace, nové poznatky a musíme je do našich plánů začlenit. Ukazuje se, že toho bude mnohem víc, než jsme si kdysi v lednu mysleli. Po takové dávce nových dat na vstupu potřebují naše projekty další revizi plánu a časového rozvrhu. Takže porada a ještě jednou předělat. Ale žijí, pořád žijí, nevzdávejme se jich! Velmi brzy zase naberou tempo, rozjedou se a pokud bychom za sebou neměli tuhle nekonečnou fázi příprav, mohlo by nás to smést a odrovnat obrovskou silou nastupující vývojové a růstové vlny. Což se konec konců může stát i tak, ale nějak to už dáme. Hlavně, že se zase události rozeběhnou.
 
A tím nemyslím, že by se teď nic nedělo. Jen, mám z toho pocit jako když splouváte řeku a pod jezem se vyklopíte. Proud vás strhne a vtáhne do vodního válce. Tam se teda sakra děje! Makáme a snažíme se! Tolik energie, tolik boje, tolik úsilí o vyproštění se a vyvázání, ale nepustí nás to. Nacházíme se v časoprostorové smyčce. Už tři měsíce, a to je dlouhá doba. Dochází vzduch, dochází naděje. Vidíme ven, v chvilkových záblescích zahlídneme otevřené údolí řeky, kudy bychom rádi pokračovali dál ... a tak nezbývá než věřit, že to ve finále zvládneme! Náhlým vzepětím mohutné vlny se vytrhneme a vyplivne nás to rovnou do proudu ... už brzy, 9. června. Vydržme! Pak ještě chvíli lapáme po dechu, potřebujeme se srovnat a zorientovat, vylít vodu z lodi a navlíknout suchý tričko, ale už plujeme ...