Otupělé díkůvzdání horkého léta

Pomalý a líný den. Hmm, pravda, teď se energie na chvilku zvedá, přes ascendent vychází Mars, ale brzo zase zapadne do hlubin dvanáctého domu - než to dopíšu, bude pryč. Ono to vlastně s Lunou v Rybách a omotanou kolem Neptunu asi ani jinak nejde. Mimochodem, všimli jste si, že aktuálně nemáme v horoskopu vzduchu ani na jediné nadechnutí?

Samá voda a oheň, jen hrst země - vášní a emocemi nabitá jednohubka na tenkém krajíčku chleba. Jakýkoliv pohyb připomíná chůzi pod vodou, kdy každé gesto rozfázujeme jako ve zpomaleném filmu. Jakákoliv myšlenka je předem odsouzena k ... no, k tomu ... ty jo, teď mi to uniklo, něco jsem chtěla říct, ale asi to nedám ...

A protože jsem po všech těch životních zvratech a kolotočích a nekončícím chaosu poněkud unavená a vykolejená, učím se nový život, prokrastinuju a myšlenky si jen poznamenávám, že se k nim jako jednou dostanu ... jednou, až toho nebude tolik, až se jako čas zastaví nebo co ... však to znáte, ne? Díky aktuální konstelaci i díky tomu, že moje tranzitní Slunce právě taky pluje dvanáctým domem, myslím, že dnešek by mohl být tím dnem. Dnem, kdy se dá nádherně lenošit, válet, otálet, toulat, flákat, čistě jen být, snít, číst, utopit se nebo třeba zešílet, jestli chcete ...

A právě v tomhle bezčasí si uvědomuju moudrost osudu i to, že jeho tempo mě sice často brzdí, ale bez téhle brzdy už bych byla dole pod kopcem rozsekaná na kusy. I to, že jeho vedení mi často připadá zcestné, aby se dříve či později ukázalo, jak prozíravý ten který krok byl, a že sama bych to nikdy tak dobře nevymyslela. I to, že mnohokrát zběsile bojuju a prosazuji svou vůli proti okolnostem, ale vždycky si nabiju hubu jen sama o sebe a svou agresi a neochotu přijmout situaci, jaká je. I to, že jakkoliv život někdy vypadá temně, ponuře, bolestně, osaměle a nevlídně, jde vždycky jen o fázi léčby, rekonvalescence a pečlivé přípravy na příští slunný úkol.

Z hloubi duše nesnáším blahosklonné rady a esoterní pseudomoudra. "Musíš to přijmout ... " - no jasně, že musím, ale potřebuju to aspoň nějak pobrat, pochopit, uvidět v kontextu a zahlédnout smysl. Smysl je tím, co mě drží na cestě.A snažím se podobně přistupovat k životním tématům svých klientů. Myslím, že je to chápou. Jako opravdu chápou. A za to jsem opravdu nesmírně vděčná. Spektrum těch, kdo přicházejí na konzultace, se během času diametrálně mění, ti lidé jsou opravdu připraveni slyšet cokoliv, jsou vědomí, opravdoví, otevření a ochotní pracovat na sobě a svém životě. V poslední době si to uvědomuju obzvlášť výrazně ... a díky Bohu za to!

Jo, taky díky vám, samozřejmě ;)