O Zlatovlásce

Slunce vstupuje do Štíra. Čas se přiostřuje, polarizuje a začíná hra na pravdu. Co bylo důležité ve Vahách, tedy forma, estetika a vnější dojem, fasáda a to, jak věci vypadají, se najednou jeví povrchním a lichým. V materiálním světě vše pomíjí, fasáda oprýská, krása odkvete, listí opadá, člověk umírá a podstatné je pouze to, co přetrvá.

Archetyp Štíra (tím ani zdaleka nenahrávám Štírům na smeč, byť si to tak mnozí vyloží!) je příležitostí zažít vítězství ducha nad hmotou. Jak bájný Uroboros se zahryznout do svého vlastního ocasu a dojít k poznání, že smrt a znovuzrození jsou jedno a totéž. Noříme se pod hladinu, do kalných, chladných vod sopečného jezera, do neprobádaných hlubin, kde můžeme narazit na ledacos – dost možná se tu skrývají zrůdné příšery naší existenciální hrůzy, protékají nebezpečné temné proudy našich úzkostí, ale zrovna tak tu najdeme fantastické poklady svých darů a talentů, které čekají na objevení. Ale zjeví se jen tomu, kdo najde odvahu a sílu postavit se svým strachům, a nepodlehne. Známe to přece z pohádek, Zlatovlásku získá za ženu ten, kdo vládne vodou mrtvou i živou (Karel Jaromír Erben, 7.11.1811, Slunce, Merkur, Uran, Venuše a Juno ve Štíru ... to nepřekvapí, že?). Aneb „Žádný strom neporoste do nebe, nesahají-li jeho kořeny do pekla“, Carl Gustav Jung.

Pro odlehčení tlaku, který se mi při psaní usadil na prsou, nutno dodat, že letošní sezóna, ve Štíru totálně předimenzovaná, zas tak brutální energetický zlom nepřináší. Když svítí jedna svíčka a zapálíme druhou, zaznamenáme okamžitě viditelný nárůst světla. Ale svítí-li svíček deset, té jedenácté si ani nevšimneme. Ve Štíru je toho času Merkur, Venuše i Jupiter - jedno Slunko sem nebo tam, pche ...