Není na světě člověk ten ...

A je to tu zase. Venuše v Rybách, ve svém oblíbeném snově romantickém prostoru, kde jí to sluší mnohem víc než v Beranu. Jenže přišla zadním vchodem, celá urousaná a rovnou vpadne do náručí dvojici Chiron v Rybách – Saturn ve Střelci. Ten první v přímém kontaktu jako živá připomínka selhání a slabosti, druhý na dálku radí, jak si ještě líp skřípnout prsty do dveří.

Někdy se to tak sejde a najednou je nám do pláče. Pocity marnosti, bezcennosti a viny za to, že vůbec existuju. Pocity opuštění, odloučení, vzdálenosti a naprosté samoty uprostřed davu. Pocity zklamání, nevděku, odvržení od těch, kterým jsme věřili. Pocit, že kdybych se snažila sebevíc, nikdy nebudu dost dobrá, nikdy nebudu hodna ... čehokoliv. K tomu nesplněné sliby, hořké křivdy, promarněné šance, zmeškané příležitosti, opuštěné lásky, odcizení přátelé ... rozbouřené emoce a slzy, anebo už vlastně ani ty ne. Slzy by byly úlevné, ale v dané situaci může nastoupit i naprostá plochost a otupělost. Necítíme nic. Plakali jsme přece tolikrát, nikam to nevedlo a už ani není odkud brát. Proč taky. Nejsme tu poprvé ...
 
... to všechno už tu bylo! Tudy už jsme šli! Možná ne přesně tohle stejné místo, ale rozhodně stejné kulisy, stejní lidé ... vzpomínám si, bylo to poslední týden v lednu. Tak moment, jaký to má smysl? Cesta planety před očekávanou retrográdní fází nás vede územím naší duše a ukazuje nám naše zranitelná místa. Je-li ve hře i Chiron, je to jako by říkala „Tady to bolí, že? A tady taky? A pokaždé znovu? Tak si to dobře zapamatuj a přemýšlej, proč.“ Při skutečném retrográdní pohybu, při druhém průchodu už víme, kam se vracíme a nemělo by nás to tolik překvapit. Jsme připraveni přistoupit přímo k označeným bodům a podívat se, co s nimi lze udělat. Proč nás opakovaně trápí? Odkud pramení naše bolest? Proč máme dojem, že nás druzí zraňují? Že nás nemají rádi? Že nám nerozumí? Že nám nedávají, po čem toužíme a co potřebujeme? A je to pravda anebo jsme si jen našli snazší vysvětlení? Je vůbec možné, aby mi někdo druhý dal nebo řekl cokoliv, čím zalepím svou vnitřní bolest? Tak proč mě to pokaždé bodne ve stejném místě? Ve stejné situaci, podobným způsobem? Statisticky je to nesmysl! Tak není to nakonec ve mně? Kde se to vzalo? Kdy to začalo? Kam až tahle stopa vede? Kde jsem si zablokovala právo mít ráda sama sebe a žít to, co mě těší? A to nejde nastavit jinak? Jasně, že jde!
 
Hmm. Zdá se, že jsme se vrátili, abychom si něco ujasnili. Že pokud mám pocit, že mě nikdo nemá rád, budu s tím muset něco udělat já. Ale co? Příklad?
 
Třeba začít si vážit sama sebe a uvědomit si, že tu nejsem proto, abych posluhovala svým blízkým a tím si kupovala jejich lásku. Nebo přestat se sebemrskačsky snažit plnit přání a očekávání druhých, abych se jim zavděčila. Opustit svou do posledního detailu rozplánovanou fikci ideálního života, který jediný mi může zajistit pocit absolutního štěstí. Vykašlat na urputnou snahu o úspěch a dokonalost, o níž jsem přesvědčena, že mi zaručí obecné uznání. Přestat hlídat emoce, city a každé hnutí svého partnera v domnění, že absolutní kontrola je tou pravou jistotou ve vztahu. Vzdát se mínění, že nesmím selhat, požádat o pomoc a přijmout ji, abych neobtěžovala. Pokusit se uvěřit, že mám právo požádat o zvýšení platu, aniž by jednou logickou reakcí nadřízeného byla okamžitá výpověď. Připustit, že štěstí leží na dosah, možná ve mně, a přestat ho neustále marně a zmateně lovit kdesi venku. Dovolit si být opravdu dobrá, aniž bych se u toho třásla strachy, že se mi všichni vysmějí. Sundat si náhubek, který jsem si sama nasadila, aby bylo poznat, že já jsem ta hodná, a konečně nahlas vyslovit své přání. Přiznat si, že jsou věci, které bych ráda žila a nežiju, ale neznamená to, že jsem méněcenná. Uvědomit si, že jestliže nikdo není dokonalý, nemusím být ani já. A že ať udělám cokoliv, vždycky se to bude někomu líbit a někomu ne.
 
Jsme tu tedy proto, abychom si mohli přerovnat své hodnoty, svá přání a očekávání? Možná. Venuše je tou, která má do života vnášet radost, družnost, zábavu, přátelství, lásku a spokojenost. Někomu se to zdá povrchní, někomu se to zdá málo, ale tohle je její poslání. A dokud tak žije, je na svém místě a rozdává štěstí všem okolo. Saturn tyhle věci nechápe, nezná a nepodporuje. Jeho úkol je jiný, nepochybně užitečný. Za jiných okolností by mohl Venuši podpořit zkušeností či otcovskou radou. Ale v kvadratuře vnáší do hry akorát restrikce a strach. Snaží se Venuši přesvědčit o její méněcennosti, o povrchnosti a bezcennosti jejího počínání. Vnucuje jí koncept „tohle musíš vydržet“, „nejdřív práce, potom zábava“, „nemůžeš mít všechno“, „ty by sis taky furt jen užívala“, „je potřeba umět se omezit“, „i radost musí mít nějaká pravidla“, „s takovou nebudeš mít žádné přátele“ a „kam bychom došli s takovým přístupem“. A samozřejmě i oblíbené „co si o tobě pomyslí lidi!".  Venuše na to v téhle fázi slyší a bojí se, že má Saturn pravdu. A že když ho neposlechne, nikdo si už o ni ani kolo neopře. Konec konců, je to Saturn, moudrý a zralý. Tedy měl by být, ale víte, jak to je:
 
Moudrost nepřichází vždy s věkem. Někdy věk přichází sám.
Miroslav Horníček
 
Ale nejde o Saturn, jde o Venuši a její zafixovanou potřebu zalíbit se. Takže milá Venuše, buďto budeš srovnaná do lajny podle předpisů autorit, podle očekávání společnosti, prožiješ svůj život v úzkosti a s křečovitým úsměvem na tváři, a ani tak nedojdeš obecného přijetí a pochvaly. Protože není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. Anebo to riskneš, postavíš se falešné autoritě a svému strachu překvapivě budeš v pohodě – ne hned, ono to chvíli trvá, než se člověk odváží a vzdá svých na setrvačník běžících návyků, svých bludných přesvědčení, než se popasuje svými obavami a odmítne indoktrinovaná pravidla, aby je mohl nahradit vlastními ... ale nakonec jo, nakonec to stojí za to! Chce to jen si nelhat do kapsy, vykašlat se na zbabělé moralizující sebepopírání, ustát tu konfrontaci a svou volbu obhájit! Před sebou samým, protože co je ostatním do toho?