Na moři ...

Osa lunárních uzlů je už tak tři měsíce rozepřena mezi Pannou a Rybami. Nabízí téma čištění a soustředěnosti. Téma konkretizace vágního niterného pocitu, hlubokého, avšak nespecifického přesvědčení. Téma postupného přechodu od ryze intuitivního vedení k jednotlivým, rozumem a rukama uchopitelným faktům. Téma transformace temných hlubin oceánu duše i svěží mořské pěny našich emocí v praktický manuál s detailním postupem krok za krokem. Prostě a jednoduše.

Pokud už dlouho žijeme něco, co má smysl, bezpečně to víme, ale nikdo kolem to vlastně úplně nechápe, protože to nedokážeme vysvětlit; žijeme něco, co nás naplňuje, ale nedá se to popsat, je na čase tuto skutečnost poskládat tak, abychom ji díky precizní formulaci pobrali i my sami. A ne kvůli těm druhým, o ty fakt nejde. Nikdo nevidí do toho, co žijeme, a jakékoliv intervence zvenčí jsou často jen projekcí vlastních frustrací, nenaplněných tužeb či zbožných přání. Děláme to pro sebe. Protože i my, navzdory silné intuici, míváme občas pochybnosti, jestli je to opravdu tak, jestli je to fakt pravda, jestli si jen něco nenalháváme. Halucinace? Sen? Těžko uvěřitelné vize. Pochybnosti. Rozum se vypnout nedá. A právě k orientaci v tomto lehce opiátovém stavu lze výborně využít severní lunární uzel v Panně. Ten se dlouhodobě spojuje s Jupiterem, který nám na naší cestě velmi, velmi pomáhá. Osvětluje trasu, dodává mapy, kontroluje kompas, sem tam postaví můstek se zábradlím a neustále nás zalívá pocitem "má to smysl, běž!". Mluvím o tom zrovna teď, protože tohle místo je dnes ráno a dopoledne akcentováno Lunou, dostává se do popředí. Soustřeďme se!

Osa lunárních uzlů má ale dva konce a ten druhý, Dračí ocas, se mezitím v Rybách spojuje s Chironem. Představte si, že stojíte na zádi velké lodi a pozorujete tu brázdu, co za lodí zůstává: hluboko vyrytá v hladině, divoce se tříštící vysoké ostré vlny, stříkající pěna, doširoka se rozbíhající kruhy, pak snížení amplitudy, hroty vln se otupují a zvláčňují, klesají a splývají, slábnou a měknou a nakonec mizí ... mizí ... a dál už zase jen zcela klidný nedozírný oceán. Přesně tohle je potřeba udělat na druhé straně našeho životního směřování: vypustit minulost a nechat ji rozplynout. Opustit. Zapomenout. Na to, co nás tak nesmírně bolelo a třeba ještě bolí, co se zdálo nevyléčitelnou ranou. Chironovo zranění. Velmi terapeutická konstelace. Přesně to vypouštíme do širé dálky moří ... abychom na přídi mohli věnovat plnou pozornost tomu ostře se rýsujícímu pobřeží na obzoru. Nebude to hned dnes, zbývá ještě pár měsíců, a naše práce se samozřejmě zintenzivní průchodem Slunce znamením Ryb, zejména před polovinou března. Ale je to vlastně pěkná vyhlídka, ne?