Mezi Štírem a Kozorohem

„Rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři“ ... a ne, pardon, je to osmička! A barva, co mě švihla do očí, je ostrý tyrkys sextilu mezi Štírem a Kozorohem. Přesněji řečeno mezi již povolující, ale stále velmi přesnou, aktivní a údernou dvojicí Mars + Jupiter ve Štíru na jednom konci, a mezi trojkonjunkci Slunce + Pluto + Venuše v Kozorohu na konci druhém.

Sextil je příznivá, harmonická, podpůrná a relativně snadná vazba – dobrý. Jupiter, planeta štěstí – dobrý. Venuše je kruci Venuše, ne? OK, dobrý! Tak o co tady teda jde?

Jde o to, že se pohybujeme v energetickém poli dvou nejhlubších, nejkomplexnějších, nejtěžších a nejnáročnějších znamení. V prostoru archetypů starozákonní neústupnosti a nesmiřitelnosti, absolutních hodnot bez špetky relativizace, soustředěné a intenzivní vůle a totálního nasazení. Nechci tu srovnávat jednotlivé archetypy a už vůbec ne démonizovat Kozorohy a Štíry. Jen ... někdy si představuju jednotlivá znamení jako barevné vrstvy písku vsypané do dekoračních skleněných nádob, a zrovna tahle dvě vidím spíš v temných odstínech šedé, antracitové, hnědé, petrolejové a rozhodně víc u dna než ve svrchních polohách.

Navíc – a teď mluvím o nás všech, protože všichni v sobě máme všechny archetypy a někde rozhodně i Štíra a Kozoroha – jsou to dvě energie, jež máme ve valné většině největší potíž přijmout. Zato je s oblibou promítáme do druhých. To znamená, že i když se nám v určité oblasti života signované těmito znameními třeba opakovaně děje cosi těžkého, náročného, nátlakového, většinou máme sklon přisuzovat zdroj těchto procesů vnějšímu okolí: „To on si začal! To ona za to může! To oni mi házejí klacky pod nohy!“ Teprve až pochopíme podstatu tohoto bludu a začneme hledat problém u sebe, můžeme očekávat řešení.

A tohle je zřejmě právě ten čas! Jsme v nejhlubším prostoru svého bytí, u kořenů existence, konfrontování se svými nedostatky a strachy. Máme sílu i vůli, a pokud ne, cítíme v zádech tlak existenciální nutnosti. Známe směr i cestu. S požehnáním osudu máme právě teď dokonalou příležitost pohnout úhelným kamenem svého já, byť o centimetr. Je to přesně ten centimetr, o nějž se kdesi v hlubinách země pousnou tektonické desky a tento nenápadný pohyb vyvolá řetězovou reakci nejprve nepozorovaných změn, které s dlouhým odstupem času vystoupají až na povrch a rozdělí kontinenty. Neuvěřitelné a monumentální aranžmá! Ale začínáme na centimetru!

A ten centimetr se týká emočního a materiálního přenastavení, zejména v rovině vztahů – s kým ano, s kým ne, za jakých podmínek a podle jakých pravidel. Toto nové přeuspořádání budiž naším vnitřním zákonem. Zákonem, k němuž jsme dospěli dost možná pod tlakem, ale z ryzího přesvědčení. Zákonem, který je možná tvrdý a rozhodně kašle na formální tanečky (se současnou Lunou ve Vahách je i / právě tohle zdrojem frustračních pocitů), ale přesně víme, že takhle a jedině tak to má smysl.