Meditace o Lilith ...

Lilith je hluboké téma, které láká a přitahuje a přitom se prakticky nedá popsat a vysvětlit. Verbální předání informace funguje pro témata v rovině vědomé, ale při ponoru do podvědomí nebo snad až do nevědomí jsme se slovy poněkud mimo hru. V poslední době se mi Lilith dere do života. Nevím proč, ale pátrám. Na nedávné přednášce na téma Lilith jsem měla pocit, že se nořím do hlubin své duše, do černých tajných chodeb, tam, kam se většinou nepouštím – moc hluboko, moc tma, moc dávno. Hrabala jsem na dřeň toho, co mi v běžném životě až do mysli nedochází. Střípky dávno minulých událostí se na okamžik vynořily a na zlomek sekundy proběhla jiskra mezi dvěma neuronovými synapsemi.

Snažila jsem se ten moment zachytit, uchovat, silou vytáhnout na hladinu vědomí, ale marně. Až později, v noci, se mi zdál sen. A další. Několik za noc, noc za nocí. A ve snu se věci začínají spojovat. Sny to jsou hluboké, obsažné, smysluplné, téměř terapeutické. Před spaním se na ně soustředím, přivolávám je a ony přicházejí. Neunikají. Neprotékají mezi prsty. Dávají smysl i v bdělém stavu. Věci se začínají rozkrývat.

Pod vlivem těchto událostí, tak netypických pro mou praktickou povahu Býka, jsem se nemohla dočkat plánované meditace o Lilith. Termín byl určen na den těsně před silnou konjunkcí Lilith s Uranem, Marsem a Lunou v Beranu. Čekala jsem sondu do jiné dimenze, velký třesk, blesk z čistého nebe, prostě něco obrovského - poctivý starozákonní průlom. Jenže … on se nekonal.

Meditace byla opravdová, silná, příjemná a laskavá. Lilith prezentována jako matka Země. Promiňte, přeslechla jsem se? Matka Země?? Představila bych si asi spíš Démétér. My ale mluvíme o Lilith, o první ženě Adamově, o bohyni, vražedkyni, děvce. O chrámové kněžce. O první historicky zaznamenané feministce. O Sépii, Lachesis a Platině. O tarotové kartě Síla (Crowley: Lust). Možná i o Jezabel, kterou považuji za své alter ego. Zkrátka, matka Země mi v tomto kontextu připadá poněkud nepatřičná.

A tak se ptám proč?

Existuje názor, že astrologie nemá lidi děsit, vyvolávat paniku a jejím úkolem je uhladit ostré zuby drsné reality tohoto světa. Já se s tímto pojetím tak úplně neztotožňuji. Ne že bych snad chtěla záměrně drásat životy, nervy a duše lidí kolem sebe. Ale prostě věřím spíš v terapii smyslem než v zakrývání toho, co by nám mohlo způsobovat bolest. Věřím v konfrontaci, i za cenu bolesti, pokud je tato ospravedlněna nalezením a pochopením smyslu.

A přemýšlím, jak to vlastně s tou Lilith v horoskopu a v životě je. Znovu bych ráda navázala na tu již dříve zmiňovanou ponornou cestu do hlubin duše a následné vhledy.

Připadá mi, že je to jako ve starých pohádkách: každý z nás máme v sobě dvanáct různých a přístupných místností a pak vzadu jedny zamčené dveře. Tajemné a strašidelné, rezavé a neotvírané, zaprášené. Klíč se zřejmě někdy někde ztratil a nikdo jej nehledá. Do třinácté komnaty většinou netoužíme vstupovat. Někteří z nás o těch skrytých dveřích vědí, ale neukazují je návštěvám. Někteří z nás si vypěstovali selektivní slepotu a sami sebe přesvědčili, že tam vlastně žádné takové dveře nejsou. A někteří chodí a nakukují do tmavé chodby, která k těm dveřím vede. I jim se žaludek stahuje úzkostí, ale někdy dojdou až ke dveřím, přiloží na ně ucho a poslouchají. Hlavou jim víří tisíce představ. A možná jednoho dne dveře pootevřou a nahlédnou dovnitř. Nebo snad dokonce vstoupí … aby zjistili co? To nevím. Ale věřím, že každý z nás, kdo dokáže najít čas a odvahu a připustit existenci své třinácté komnaty v podstatě tuší, co se v ní skrývá. Anebo má alespoň možnost to zjistit – v meditaci, ve snu, v nečekaném vhledu, v šamanském transu, při tranzitech aktivujících Lilith v nativním horoskopu. Čímž se vracím na začátek tohoto textu. Nastal čas, kdy se dveře třinácté komnaty mohou otevřít.

Já právě teď škvírou nahlížím. A překvapivě, nacházím záležitosti velice citlivé na dotek, ale nikoliv smrtelně nebezpečné, akutně ohrožující. A jsem přesvědčena, že to co, co ve své třinácté komnatě ve skutečnosti najdeme, nebude ani z poloviny tak hrůzné, jak nám tvrdí náš strach. To náš vlastní strach nás paralyzuje, nikoliv Lilith. Možná nakonec zjistíme, že třináctá komnata je prostě jen komorou, kam jsme za celý svůj život odkládali nepotřebné krámy: nepříjemné zážitky, zlé hádky, nedořešené vztahy, traumatická zranění, křivdy a bolesti. A když do komory vstoupíte, pořádně se rozhlédnete a jednu po druhé tyhle záležitosti vynesete na světlo, ztratí svou paralyzující moc. Zasmějete se, zapláčete si, někomu se omluvíte, někomu odpustíte. V komoře bude čisto a prázdno, zhluboka se nadechnete. Strach je pryč. A příležitost je tu teď.