Že se boří staré mentální systémy, to je jasné. A jasného toho začíná být čím dál víc. S hrůzou zjišťujete, že všechny betonové konstrukce informací a myšlení, které jste brali za naprostou samozřejmost, se kroutí a svíjí pod tlakem a žárem. Objevuje se druhá, skrytá strana síly a provrtává do mozku, abyste nahlédli i všechny temné a pečlivě skrývané souvislosti, až vám nezbude nic než Anacardium. Zjevují se informace, které není, opravdu není kam zařadit v současném systému klasifikace reality, a přesto bezpečně víte, že tohle je jádro. Rozpadá se šedá kůra mozková a člověk má pocit, že mentální, duševní či duchovní bolestí zešílí. Některé vhledy jsou tak intenzivní, že se země rozevírá pod nohama. Hlava praská jak ořech, aby se do ní dostalo to, před čím ho skořápka lebky léta celkem bezpečně chránila, protože v daném okamžiku by to prostě neunesl a zkolaboval úplně. Probíhají hloubkové vrty, rány pneumatickým kladivem do hlavy, nejprve oddělené, později vzájemně korelující, spojité a nakonec valící v souvislém proudu. Prohlížíte si matrix zevnitř. A naprosto nevíte, co říct ... tak jen zíráte a hlava chodí kolem dokola.
Mým oblíbeným výrazem se v poslední době stala fráze "změna paradigmatu". Nejprve jsem na ni narazila jako na teoretický konstrukt, poprvé u Stanislava Grofa. Pak jinde, tuhle a tamhle, najednou byla všude. Synchronicita. Tak si říkám, OK, ale co to jako znamená? Výraz začíná postupně nabírat na intenzitě, dere se do mozku a naskakuje na displeji v nejnevhodnějších chvílích. Anebo v nejvhodnějších. O změně paradigmatu přemýšlím non stop, aniž bych dokázala definovat, co je tím přesně řečeno. A možná nepřemýšlím. Změna paradigmatu prostě právě probíhá, probíhá přepólování mozku. Je to hutný proces, ale do třetice všeho dobrého i zlého, rovněž i plutonského tranzitu. Spouští se instalace nové aktualizované verze. A znáte to: reinstalaci notebooku nesnáším, ne, ne a ne! A nepomůže ani vědomí, že dostanu novou, výkonnější, barevnou a lesklou hračku se spoustou nových funkcí. Jsem Býk, ne geek. Je s tím taková drbačka, tolik věcí ošetřit, zazálohovat, dokončit, odpojit, vyčistit, pak pochopit, seskládat, rozjet, nabootovat a nainstalovat celé znovu od operačního systému, a ještě dlouho, dlouho poté dolaďujete detaily, stahujete chybějící aplikace, hledáte, kam se co podělo, vztekáte se, že je všude bordel a nic nefunguje, jak má ... prostě vopruz. Takže je to tak. Kdybych si byla mohla vybrat, mozek si reinstalovat nenechám. Jenže jsem si vybrat nemohla. Byla spuštěna vynucená reinstalace. Hrůza. A pomalu se dostávám do fáze, kdy mě to začíná bavit. Ještě dozajista nekončím a vím, že spoustu věcí bude potřeba doladit. Ale už se začínám těšit na nový Mozek 2.0. Comments are closed.
|
Archiv textů
October 2024
|
