Marnost na lince zákaznické podpory

Historky na hraně psychózy: Merkur v opozici k Neptunu
Máte vlastní hate list? Já jo. Tuhle jsem se o něm zmínila a kamarádka byla celá překvapená, že něco takového opravdu existuje, prý to viděla ve filmu. Já to vidím dnes a denně v realitě a ten svůj průběžně aktualizuju. Nicméně, neotřesitelnou pozici na špici tohoto seznamu si dlouhodobě drží poskytovatel internetu, UPC. Díky monopolní okupaci naší čtvrti alternativa prakticky neexistuje, pokud se nechci přesunout z deště pod okap a skončit ještě hůř.

Dnes, počtvrté v tomto měsíci, opět ohlášen výpadek všech služeb na dobu 9-16 hodin, z důvodu servisních oprav sítě. To mě vytočilo natolik, abych zavolala na linku zákaznické podpory. Jako bych to neznala! No jo, ale Merkur je v opozici s Neptunem, takže jsem podlehla klamné iluzi, že něco vyřídím, že se najde řešení. A pak už to jelo jak na skluzavce:

„Dovolali jste se do společnosti UPC. Jestliže chcete, zmáčkněte jedničku, jestliže nechcete, zmáčkněte dvojku, jestliže doufáte v dosažení konkrétního cíle, střelte si raději rovnou kulku do spánku.“ A to jsem měla udělat!

Paní na telefonu byla milá, vlídná, trpělivá, laskavá, chápající (Neptun), navzdory mé zpruzené potřebě odreagovat si někde svůj vztek. Místo, co by mě poslala do Pelhřimova, kam bych sama sebe odeslala já (a proto nepracuju na hotline), postupovala důsledně podle instrukcí a odpovídala zeširoka, obsáhle a naprosto o ničem. Uhýbala, kličkovala, mlžila. Nebylo to vyslovené lhaní, jen snaha ohnout realitu, všechno zrelativizovat, vyklouznout z nutnosti odpovědět na přímý dotaz nějakou nenapadnutelnou banalitou. Nic z toho, co řekla, nepřinášelo žádnou informaci. Věty se točily v kruhu, neschopné postoupit, opustit vyčerpané téma. Ulpívaly, zabíhaly, zpomalovaly, rozptylovaly, blekotaly a nesměřovaly absolutně nikam.

A to je ono! Merkur s Neptunem. Mají spoustu řečí a výsledkem je nula. Pocit, že každá další odpověď vás vrací tam, kde jste byli před pěti minutami. Že sem vám v hlavě roztáhla jediná myšlenka a ta se jak igelitový pytlík pohozený v příboji vrací a vrací s každou další vlnou, a kdykoliv máte pocit, že už je pryč, zašustí vám znovu u kotníků. Pocit, že míříte naslepo, že cíl se rozpíjí před očima. Že vám hrabe. Že vám uniká pointa celého hovoru, celé nesmyslné akce, do níž jste se s takovým odhodláním pustili.

A pak mi to dojde! Urychleně hovor ukončím, zavěsím a řeknu si, jaká jsem kráva. Hlavně, že jsem to ráno napsala. Nemá cenu se o cokoliv pokoušet, důležité je povolit sevření, všechno pustit a plout ... na druhém konci mlhy, až se obrysy zase začnou vynořovat a nabývat viditelných tvarů, se pak můžeme podívat, jestli je ještě zapotřebí naší intervence nebo už se to samo ... nějak ... něco ... tři dny. Nanejvýš čtyři. Nebo pět ...


P.S. Doma čte syn Villonovu Baladu. Povinná literatura, pochopitelně, jinak by to byla Hra o trůny. "Mami, prosím tě, nevíš o čem to je? Já to čtu už potřetí a vůbec to nechápu!" Hm, ani já ne. A jsme zase tam: Neptun. Anebo naše ignorance, ale je snazší to přisoudit té podivné planetě, ne? ;)