Luna v Rybách

Támhle asi hoří. Zvláštní, jak se ten dým zvedá nad stromy, pomaličku krouží a vznáší se, rozplývá se, až docela zmizí ... Jaké to asi je, úplně se rozplynout? A to pavoučí vlákno na zábradlí za oknem se jen chvěje. Povoluje a napíná, vítr jim zmítá a ono drží. Jako bych už cítila ve vzduchu podzim. Ta srpnová nostalgie, ta úzkostná naděje přelomu prázdnin, kdy zbývá už jen kousek léta a pak zmizí, zase jedno léto zmizí nenávratně. Zůstanou vzpomínky a možná pár fotek. Všechno končí, všichni odešli. A všechno je tak nějak zpomalené a zvuky doléhají z dálky. Jako by pod hladinou. Znáte ten pocit, když otočíte hlavou a ta je uvnitř plná vody, co se tak pomaličku a přilnavě přelévá? A vy se v ní potápíte a nikdo k vám nemůže. I když tenhle chlápek je dost blízko. "Mluvíte na mě?" Asi mi nerozumí. Ale já jsem se ho ptala, jestli mi rozumí? Cože? Neřekla? Jak to, vždyť jsem ... a jo, vlastně, jsem si to jen myslela ... ale směrem k němu, tak to by snad mohl? Dobře, tak teda: "Mluvíte na mě?", dost mi drhne hlas. A stejně je to divný, že někdo potřebuje tyhle pomůcky, mluvit a ty slova taky úplně mění význam. Ach jo, strašná únava ... asi bych měla taky jít ... chce se mi spát ... rozplynout se ...