Lilith za katrem

Saturn je přímý a dorazil už prakticky na mou Lilith. Díky retrograditě v tomto svém cyklu a v tomto roce už podruhé. Nejenže moje jindy perfektně vytrénovaná Lilith usíná, pochcípává a vůbec je nějaká zvadlá, ale taky se ocitá v situacích, které by ji jindy rozpálily do ruda a ona nereaguje. Místo aby vytáhla samopal a zjednala si pořádek, stojí a dívá se. Na jednu stranu to Lilith vytáčí a připadá si bezzubá, rozměklá. Jako by ztrácela šťávu. Na druhou se snaží připustit, že i tahle situace má cosi do sebe, jinak by tudy Saturn nechodil.

A že se teda má asi něco naučit, něco pochopit. Možná najít rovnováhu, protože Saturn umí člověka zklidnit, srovnat, přibrzdit a seknout po prackách, když si nabíhá do excesu. Možná připustit, že je dobré být ve formě a mít sílu bojovat, bránit sebe i druhé v situaci, kdy je kdokoliv neprávem osočen, ale nejlepší obranou paradoxně nemusí být útok. Že stačí seknout agresora drápem po tlamě, když z pozice moci vystartuje, ale není nutné útočit preventivně jako první.

Moje Lilith ve Střelci si navíc pod Saturnským jhem uvědomuje, že pravda je pravda, ale existuje jen subjektivně. Objektivní pravda je blbost podmíněná mým zraněním. A pokoušet se někomu natlouct mou pravdu do hlavy proti jeho vůli není o nic míň idiotské než dívat se, jak setrvává ve svém bludu. Blud se totiž může jevit bludem v mých očích, zatímco druhému vyhovuje. A dost možná, že je jeho životní nebo karmickou fází.

Takže zatímco si v hlavě sumarizuju tuhle poznámku, stojím v Tantě na hlavním nádraží ve FRONTĚ PRO ŽENY (sic!) a čekám na lístek na vlak. Tanta má asi dva miliony obyvatel, ale mentalitu Kyselé Lhoty. Turisté se tu nevyskytují. Kromě mě. Působím jako naprostý exot, ačkoliv se fakt snažím nevyčnívat. Teda ... snažím se neprovokovat záměrně, ale všechno má své meze. Oblíkla jsem si dlouhé kalhoty a (se zaťatýma zubama) džínovou bundu přes tričko. Venku je osmadvacet stupňů! Myslím, že víc po mně nikdo chtít nemůže. Hlavu s podstřihem a hipster culíkem nezakrytou. Lidem, co na mě civí, se dívám do očí. Neuhýbám pohledem. Mimochodem, to uhýbání mě fakt irituje! Pubertální kluci ve skupinkách konsternovaně čumí. Auta přibržďují a řidiči si mě zaujatě prohlížejí. Taxíky zastavují a předhánějí se o tohle neuvěřitelný rito. Holky před školou se hystericky hihňají a ukazují na mě prstem, ale když zamávám, nadšeně pozdrav opětují.

Můj muž bojuje vnitřní boj!

A bojuju ho i já, protože nechci situaci hrotit, takže si ty vztyčené prostředníčky s úsměvem rozdávané na všechny strany, jenom v duchu představuju. Konec konců, jak říká můj syn, umím srovnat spratky do latě pouhým pohledem, a ten tady fakt zabírá. A vlastně je mi to jedno. Když dokážete najet do režimu, kdy se na to celé díváte jako na film v kině a neberete to osobně, je to docela sranda ...

Takže, holky s holkama, kluci s klukama, každej s kým je mu libo. A nejlíp otočit se zády. Jakkoliv to považuju za pokrytecké, zvrácené a patologické, není na mně to řešit. Jsem tu na návštěvě. Tohle není můj svět, tohle není můj boj. Tohle je moje výuková lekce Saturnského tranzitu přes Lilith.

P. S. ... stejně si nemůžu pomoct a jednu historku musím. Fotím na tržišti a asi za minutu dorazí dvě rozrušené zahalené dívky a chtějí vidět fotku, kterou jsem udělala. Nechápu proč. Ukážu jim ji, uklidní se, usmějí, něco arabsky prohodí a spokojeně odkráčejí. Měly strach, že jsem zachytila jejich tvář, kterou pak ve PhotoShopu vystřihnu a přilepím k nemravné fotce nějaké nahotiny. Tím je znectím, totálně zdiskredituju a ony se už nikdy nevdají! Ufffff! No comment. Je to vlastně šílené, ať už tu situaci nahlídnete z jakéhokoliv úhlu ...