Kdo se bojí proměny?

V souvislosti s nesmírně silným působením Pluta v posledních dnech si všímám některých aspektů. Mars v konjunkci s Plutem vyvíjí extrémní záběr na téma, které je v našem životě nejdůležitější. Nejsilnější, nejhlubší, nejzásadnější, klíčové a životně důležité. Téma, které vnímáme jako otázku života a smrti, přežití nebo nepřežití.

Akorát to má jeden háček: často o tom nevíme.
 
Pluto je skrytý zdroj nadlidské energie, který se hluboko v nevědomí hýbe a na povrchu našeho života manifestuje v různých situacích. Ty mohou mít rozmanité kulisy, scénáře, aktéry, ale společný kořen. Když si dáte tu práci a chvíli je sledujete, začne se na jejich pozadí vynořovat jednotící téma. Jakýsi leitmotiv. Pokud ho sledujeme dostatečně dlouho, vytrvale, odhodlaně a upřeně, přichází poznání. Poznání, které definuje, z čeho máme v životě největší strach. Nemyslím strach, že přijdu pozdě, že nejsem připravena, že zabloudím, že ztloustnu, že někoho zraním, že mě chytne revizor, ... Myslím tím existenciální strach:
 
Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš!
Viktor Dyk: Země mluví
 
Pro každého z nás je tím strachem něco jiného. Ale máme ho všichni. V posledních dnech, nejprve při kvadratuře Slunce k Plutu, následně Merkura k Plutu, jsme měli dokonalou příležitost si uvědomit, co je naším absolutním strachem. Teď, s konjunkcí Marse s Pluta, s ním pracujeme. Setkáváme se s ním, čelíme mu, musíme ustát jeho sílu, nepokořit se, neohnout, nesesypat, neposrat se hrůzou ... protože Pluto pohrdá slabochy a toho, kdo padne v sebelítosti, pláči a křeči k zemi, dorazí. Tak co po nás chce? Chce, abychom ho poznali. Abychom připustili jeho sílu a přestali se vzpírat. Abychom se vzdali naší urputné, jakkoliv domnělé kontroly. Abychom respektovali jeho vedení a oddali se procesu transformace. Abychom uvěřili, že ačkoliv používá drsných metod, je na naší straně. Abychom porozuměli jeho motivům a pochopili, že nejde proti nám, ale snaží se nás vyrvat z olověného bunkru, který jsme si proti svému strachu postavili. Bojíme se svých představ a v děsu stavíme pevnost, utíkáme, předstíráme, hledáme kompenzaci, snažíme se strach nakrmit, přinášet oběti. A nic z toho nepomáhá. Strach nemůžeme živit věčně. Nebo můžeme, pak roste a sílí a zabíjí nás. Strachu je potřeba se postavit, odkrýt se, vystavit se mu, nechat jej na sebe působit a pod jeho přímým zářením se proměnit. V toho, kdo už strach mít nemusí.
 
Jim Morrison: The Spy. Velmi tematické, a s Jimem se zároveň plynule dostáváme do světa Střelce, kam dnes přechází Venuše!