Když už jsem nevěděla z které do které, zašla jsem na poradu ke své nejmilejší osobní čarodějce. A ta mi řekla, že pocit je správný. Ale že cesta vpřed vede jen skrze zkušenost a obejít se to nedá. OK, jsem ten typ, co mu takováhle výzva stačí, aby skočil hlavou z okna na beton, a tak jdu do toho. Události nabraly spád, asi měsíc ve velmi rychlém tempu a pocit nesprávnosti neustále sílil. Pořád jsem ale nedokázala odejít. Lítost? Soucit? Zdvořilost? Takhle jsem si to navenek pojmenovávala, ale bylo v tom víc, něco jako uhranutí. A tak jsem se jednoho dne rozhodla, nasypala si do hrsti zbytek rozdrcených sušenek s marjánkou a s předpokladem, že na tripu se ukáže.
A ukázalo se. Dostala jsem se během velmi intenzivního několikahodinového výletu třikrát do stavu, kterému z nedostatku potřebné terminologie říkám spontánní regrese. V tomto stavu se mi v hlavě promítl film, a jako bych ho už někdy někde viděla: Je třeba zabít Sekala (http://www.youtube.com/watch?v=2AO7Pt1Nb_U). Pokaždé stejný děj, stejná scenérie, stejné obsazení - my dva v hlavních rolích. Jen jako by to brala vždycky jiná kamera. A pokaždé stejný dojem: nátlak, odpor, vynucená svatba, nevynutitelná láska, následně násilí, znásilnění, zlomení a sexuální ponížení. Uff, úplně mi to stačilo. Po návratu do této reality jsem se pokusila svůj dojem reprodukovat tomu člověku. Protože mi prostě připadalo, že to musí pochopit. Já jsem měla v danou chvíli naprosto jasno. Už žádné pochyby, žádné váhání, jednoznačná odpověď a zdůvodnění. S odstupem rozumím, že mu moje argumentace musela připadat přinejmenším podivná, totálně vyšinutá a postrádající jakokoliv logiku. Chápu to, možná bych si na jeho místě myslela totéž. Nicméně, pro mě to byla konečná. Odjela jsem, zmizela jsem, přestala jsem existovat. Ale on to nevzdával. Znásobil své úsilí. Telefonáty, zprávy, pozvání, čekání, pronásledování, dárky – odmítnuté i přijaté, to když jsem to neustála. Stalking. Dokázala jsem prodlužovat pauzy, dokonce jsem si už chvíli myslela, že je to za mnou. A pak poslední setkání. Minulý týden. Je to čerstvé. Rozhovor na rovině praktických záležitostí, už si vůbec není jistý v kramflecích. Zdá se však, že se nám téma poněkud vymyká. Proč, proč ho nechci? Přece skutečně nedám na jakousi fiktivní vizi? Přece to nemyslím vážně? Co jsem tam vlastně viděla, v tom divným snu? Hovor se stáčí, najíždí na kolej podvědomí a informací získaných ze zdrojů, které nelze považovat za empiricky ověřitelné. Bylo vidět, že tohle je směr, kterým se muž nechce ubírat, ale nedokáže to zastavit. A najednou průlom, prásk a z čista jasna visí ve vzduchu dvě věty: „Jste zvyklá, že vám každej chlap leze do prdele, co?“ a „Potřebovala byste malej dvůr a velkej bič!“ Tak! Šok pro něj, protože tohle nebylo v plánu. Tohle nebylo dokonce ani v podvědomí.Tohle se prostě najednou vytrhlo z těch devadesáti procent ledovcové hmoty hlubokého nevědomí, která se skrývá pod hladinou střežena totální bezpečnostní pojistkou. Takový milý, laskavý člověk, tak kde se to tu pro Boha vzalo? A jasně, překvapilo to i mě … ale vlastně ne moc, protože já už jsem tuhle situaci jednou viděla, zažila: ve své regresi. A brala jsem ji vážně. V podstatě se mi nesmírně ulevilo, bylo to potvrzení faktů a uklidnila jsem se, že nikomu nekřivdím. Takže říkám: „Myslím, že jste si právě sám odpověděl.“ A to je konec příběhu, doufám ... nebo vlastně nevím, počítám i s alternativou dohry. Uvidíme. Každopádně mi to vrtalo hlavou. Protože co to vlastně znamená? Že když mi někdo nabízí všechno a já to nechci, jsem nevděčná mrcha? Že když pro mě někdo chce to nejlepší a já to odmítám, potřebuju srovnat do latě? Že když se mi někdo snaží pomoct a já jeho pomoc nepřijímám, jsem zralá na psychiatrii nebo na výprask? Je mi zle. Jsem z toho zmatená. A najednou si uvědomuju, že se mi to nestalo v životě poprvé. Už kdysi, bylo mi devatenáct, na nějakém blíže nespecifikovaném večírku v Los Angeles, kde jsem neměla vlastní auto a tedy možnost se sebrat a odjet, mi chlap, o němž nevím zhola nic, vmetl do tváře, že když s ostatními nechlastám a nebavím se, jsem arogantní namyšlená kráva. Tehdy jsem zůstala jak opařená, absolutně jsem si s touhle situací nevěděla rady. A říkala si, asi jo, asi teda jo, asi má pravdu: jsem namyšlená arogantní kráva! To je teda blbý, jak s tím budu žít? Podruhé, to mi bylo tak třicet, jsem šla na večeři s kamarádkou, jejím přítelem a jeho kamarádem. Večeře se protáhla, pili jsme a pak šli do klubu. Tam si mě ten kamarád do počtu vzal stranou a ptal se, jestli jdeme k němu nebo ke mně. Podivila jsem se, kam chce chodit, a on na to, jestli mi připadá normální, že za mě chlap zaplatí celou útratu a pak nic nebude - ?? Udržela jsem se a nevrazila mu ji rovnou. Vytáhla jsem peněženku, odpočítala peníze a hodila mu je do obličeje. Odcházela jsem v záplavě jeho omluv a nevěnovala jim pozornost. A tahle poslední historka mi připadá tak nějak do série. Jak se zdá, příběh, který tu vyprávím, nemá ani pořádnou pointu ani ponaučení. Společným jmenovatelem jsou vrcholně vypjaté situace v rovině vztahu mezi mužem a ženou, které přisuzuji právě Lilith. Té své. Nahlíženo astrologicky, Lilith je aktuálně v Raku a právě mi kvadrátuje můj nativní Chiron v Beranu. V synastrickém horoskopu mezi mnou a mužem z příběhu, je má Lilith v konjunkci s jeho Chironem. Muselo ho to bolet hodně. A já mám pocit, že ji začínám chápat. A že rozumím, proč mi tyhle věci dělá. Nejsem arogantní kráva, nejsem fucking bitch, nejsem odmítavá mrcha. Jen nechci být nucena k věcem, které nejsou mou volbou. To je celé. Je to příliš? To přece neznamená, že kvůli někomu tutéž věc neudělám, a ráda, pokud to bude moje rozhodnutí. Hezký den, Lilith! Ráda tě poznávám! :) Comments are closed.
|
Archiv textů
May 2025
|