Jane Austenová a Ludwig van Beethoven

Doufám, že si tak trochu nelžu do vlastní kapsy. Většinou píšu text na ten který den teprve ve chvíli, kdy se mě přítomná energie osobně dotýká, kdy sleduju, že to valí všude okolo a že situace, jichž jsem svědkem, vykazují velmi podobné rysy. Pak se jdu podívat na horoskop a v něm na první dobrou vidím, proč to tak je, o co jde a v čem zrovna jedeme. To mě nadchne a musím se o to podělit.

Pokud tenhle okamžitý vhled nemám a začnu pátrat, hledat a kombinovat, čím by to jako mohlo být, nechám toho a nenapíšu nic. Připadalo by mi na sílu jakoukoliv interpretaci ze sebe tlačit čistě mozkem. Ano, dá se to a umím ty konstelace rozumem poskládat a teoreticky vysvětlit, ale necítím to pnutí, nemám motivaci, ten prvotní impuls. Nic mě nenakoplo. Je to zvláštní, protože kdysi dávno jsem si astrologii vybrala právě proto, že je tak vysoce logická. Ale dneska k ní mám jiný vztah a mozek jede půl na půl s intuicí.

A pak, když začnu psát, se to samo rozběhne. Jako proud, jako řeka. Na začátku mám jakýsi koncept, většinou vím, očem chci napsat a kam by to mělo směřovat. Ale hodně často se stane, že skončím někde úplně jinde. Že se ten text v jednu chvíli nepozorovaně vymkne kontrole a už to valí samo. Není to channeling, to určitě ne. Já tomu říkám slovní průjem. Jde o to, že mozek najednou přestává být tím, kdo to psaní řídí. Baví mě to, tohle bývají nejlepší texty. Ale ta rozumová paranoia na konci, kdy se mozek vtírá a ptá se, jestli jsem si jistá všemi fakty, jestli jsem si ověřila zdroje a dokážu argumentací obhájit svoje vývody, jestli natolik věřím své intuici, jestli, jestli, jestli ... prostě, znáte to, ne? To věčný buzerování rozumu, který se ve chvíli, kdy mu nevěnujete sto procent své pozornosti, začne cítit odstrčený a nedoceněný, začne trucovat a jak malý děcko se rve zprátky na výsluní? Myslím, že nám o tom kdysi vyprávěli i ve škole, a měli na to samozřejmě vznosný termín, "kognitivní disonance".

Stává se mi zajímavá věc. Cokoliv napíšu, byť na základě pozorování kolem sebe nebo i u sebe, se začně násobně zhmotňovat. Prostě to funguje jako sebenaplňující proroctví. Nebo co. Nevím. Doufám, že jen mě a ne vám, protože to bych považovala za vměšování a ovlivňování vašeho osobního prostoru. U sebe si říkám, že je to tím, že už to ze mně vytrysklo, což znamená, že to vevnitř stejně bylo připravený. Ach bože, žvaním jak mladý vrány ... prostě: dneska mám pocit, že jo! Že je to tady a chci to napsat. Mozek nemá plán, nemá osnovu, nemá nic. Nestandardní situace. Jediné, co má, jsou pochybnosti, to nikdy nezklame :) A tak to risknu!

Luna je na posledním stupni Raka a než to vylepím na web, už bude ve Lvu. Ale pro tuto chvíli ještě jedeme v režimu pocitů a dojmů. A dojmy jsou silné, protože provázané kde s čím. Především s osudovou linií v podobě osy lunárních uzlů. Takže si k tomu pustíme tu správnou osudovou muziku (https://www.youtube.com/watch?v=_4IRMYuE1hI ... při přidání aktivního linku mi vypadl komplet text, podruhé to riskovat nebudu) a jdeme na to:

Severní lunární uzel, ukazatel směru vývoje v partnerských Vahách, ještě stále pohromadě s Merkurem a Lilith. Tihle tři toho spolu za poslední čas prožili víc než dost. Rozhrabali kdejakou zašívárnu, odkryli pavučinami pokrytou tajnou skrýš, strhli věkem přilepený koberec, co se pod
něj odjakživa zametalo svinstvo, sbíječkou se prokopali do zakázaného města ... a to, co našli, si prohlídli ze všech stran, prodiskutovali a najednou se jim v hlavě začal rojit milion otázek. Otázek velmi osobních, bolavých a zatím bez odpovědí. Nevadí. Na odpovědi dojde. Je to nesmírně důlěžitý proces.

Tou nejproblemtičtější z uvedené trojice je samozřejmě Lilith. Vůči jejím informacím můžeme mít milion výhrad, může se jim bránit, můžeme je odmítat, můžeme se rozčilovat. Můžeme Lilth nenávidět, můžeme ji vykázat a vyhnat ze svého života (jako už tolikrát, ta holka je na to zvyklá), ale už nikdy nemůžeme zapomenout na to, co řekla a co nám ukázala. Co jsme uviděli a co se nám vypálilo do sítnice. Ten obraz svítí jasným světlem i za zavřenými víčky, není kam před ním utéct. A protože visí přímo nad severním uzlem, je jasné, že nejde udělat ani to, co tolikrát předtím: otočit se a odejít, odvrátit se od něj a jít jinam. Neseme si ho s sebou a naše cesta vede přímo k němu. Skrz něj.

Merkur se snaží situaci zpracovat, jak je zvyklý. Valí to v hlavě tam a zpátky, pořád dokola, znovu a znovu. Nedokáže se pustit, běží zběsile jak honicí pes za svým ocasem. Chce to urvat, chce na to přijít, chce to vymyslet, vydedukovat. Mozek mu vaří a nápad stále nepřichází. Ještě není čas, čekáme na obrat. Důležité ale není to, co dnes říká mozek, ten se kapku zadřel. Důležité je to, co říká cit. Luna na konci Raka se váže harmonickým sextilem k Merkuru a uklidňuje ho, nepřemýšlej tolik, všechno nevymyslíš, uvolni se a zkus mi věřit, mně, své intuici, svému vnitřnímu hlasu. Na horkou hlavu přikládá chladivé obklady a nenárokuje si žádné řešení, jen pomoc a úlevu.

Luna se váže tímtéž sextilem i k Lilith. Lilith je unavená a bolavá. Vykonala svůj úkol, je to její poslání. Ona je tou, která říká pravdu na rovinu a ví, že to bude bolet. Ale říct se to musí a když se k tomu nikdo nemá, nakonec to zase zbude na ni. Ostatní budou ti hodní, ona bude za mrchu. Lilith ví, že zraňuje. Nejprve ty druhé a pak i sebe. Nechce ubližovat, chce jen otevřít oči. A to lidi nemají rádi. Setkává se s nepochopením, vždycky. A vždycky ji za to vyženou. Luna to vidí. V tuhle chvíli je ochotna zapomenout na to, že Lilith je přesně tím, čím ona by se nikdy, nikdy stát nechtěla. Vidí jen zbitou ženskou a převáží v ní její soucitná poloha. Podá jí ruku, uvaří slepičí polívku a nechá Lilith pořádně vyspat.

A konečně, Luna se váže sextilem i k severnímu lunárnímu uzlu. Tedy k obema uzlům. Luna nepoužívá mozek a přesto v tuto chvíli ví. Luna nebojuje a přesto v tuto chvíli vítězí. Luna jen cítí, co je správné a kam nás osud vede. Ne vždycky, často má tendenci raději utéct, schovat se do bezpečí a volit cestu nejmenšího odporu. Luna není povahou vůdce. Ale tentokrát je to na ní. Jen na chvilku, jen na pár hodin. Kromě již zmíněných vazeb se totiž drží za ruce i s jižním uzlem a Saturnem. Společně vytvářejí velký trigon a Luna cítí oporu. Cítí osudovost událostí - co bylo, bylo, rozlučme se v dobrém, teď směřujeme k budoucnosti. A zároveň cítí jistotu, že se jí to nezdá, že to není jen fantazie a přání. Že tohle je plán a ten má řád a systém, pevnou oporu ve zkušené autoritě. Luna pro dnešek ví, kam jít a jak se věci mají, ví, kam směřujeme a dokáže předvídat, co bude dál. Je to role, kterou by si sama nevybrala. Už proto, že mozek na ni za chvíli začne zase dorážet, aby svá tvrzení doložila argumenty. Čistě jen proto, aby odvedl pozornost od faktu, že on sám je momentálně dost v prdeli. No jo. Každopádně díky, Luno, jsi hrdinkou dne!