Doma na dvorku

Fotografie weekday... od Lubomír Klimeš licencována pod CC BY 2.0  

Včerejší novoluní. Taky zatmění. Protože obě světla se potkávají v linii osy uzlů. Slunko a Luna jsou standardem, navíc je tu tentokrát ještě Merkur. Den koncentrované energie, kdy jeden neví, co po něm vesmír vlastně chce. Naše vědomí, naše duše i náš mozek jsou v plném nasazení, drží se za ruce a okolní síly s nimi zmítají do všech stran. Zažíváme kulminaci vlny uvědomění souvislostí všeho se vším, protože Střelec je ten, kdo chápe svět jako bezhraniční celek a cítí se být kosmopolitou. Nelze se vydělit, je přece nutné vnímat kontext a brát jej za svůj. Ústřední myšlenkou je nalezení univerzální pravdy a s ní i řešení téhle podivné situace. Naděje je tu s námi a dokud máme tu, není důvod se vzdávat. Jen pochopit proč. Najít v tom smysl. A v tohle věřme!

Jenže. Slunce, Luna i Merkur se potkávají na palubě lodi, s níž si Neptun už pěkně dlouho pohrává na vlnách oceánu, sleduje naši usilovnou snahu pochopit, co se to děje, a mlčky se směje pod vousy. „Pravda? Hledáte pravdu? A jak ji poznáte, až ji uvidíte? Jak ji rozlišíte od lži, v téhle nekonečné, všeprostupující, houpající se mlze?“ Těm třem na palubě už dávno všechno splývá, to věčné kolíbání je nesnesitelné, žaludek na vodě, potácivý krok, pocit marnosti, šílenství na dosah a myšlenka, že utopit se, nechat všechno za sebou a nemuset už řešit vůbec nic, by vlastně bylo vysvobozením, je tak svůdná a lákavá. Volání sirén …
 
Loď se dál prodírá vlnami rozbouřeného oceánu. Kormidelník svůj úkol dávno vzdal, navigace vzala za své, ale motory stále běží a jedeme naplno vpřed. Kam? Nikdo neví. Voda nahoře, voda dole. Můžeme jen doufat, že v blízkém či vzdáleném horizontu míříme k pevnině. Konec konců, naději máme, pamatujete? Zní to jako naprostý hazard? Jistě, ale je to jediná možnost, a krom toho, do strojovny teď nikdo nepůjde. Všichni mají co dělat, aby se udrželi zábradlí. Jakkoli se pravděpodobnost, že při téhle jízdě naslepo trefíme břeh, zdá mizivá, je rozhodně vyšší než šance na přežití spojené s předchozí neptunskou nabídkou utonutí … A to zatím uvažujeme pouze variantu řízenou lidskými silami, bez zásahu prozřetelnosti. Ale prozřetelnost zasahuje.
 
Tak tedy, děj se vůle Boží! Záchranným lanem, které nám osud hází, je osa lunárních uzlů. Jsme nakumulování na samotném konci, u dračího ocasu, ve Střelci. Ale pokud pochopíme úkol a přitáhneme se až k druhému konci provazu, uvázanému tam, kam máme dojít, jsme zachráněni. Naše vědomí, naše myšlenky i pocity rozptýlené do všech světových stran musí doručkovat zpátky do lokálního prostoru, odkud jsme vzešli. Nechci se opakovat a nechci kázat. Základní myšlenkou, která nás vyvede z aktuálního marasmu, je ochota soustředit svou pozornost na záležitosti v naší bezprostřední blízkosti. Na záležitosti, jež jsou reálně v dosahu a můžeme je ovlivnit vlastními silami. Planetu, svět, lidstvo zachráníme tak, že si každý zamete před svým prahem, potká se s lidmi, co bydlí přes chodbu, dohodne se s nimi na spolupráci a vyřeší komunální problémy. Vrátíme se od velkých idejí k prosté každodennosti. A vzdáme se nutkavé potřeby sledovat a komentovat převraty na druhém konci světa, řešit globální průsery a předjímat jejich důsledky, vzdáme se iluze, že se svým názorem na cokoli, co se kde na zeměkouli šustne, podílíme na tvorbě celosvětového uspořádání. Globalizace zjevně dosáhla svého maxima, na hranici únosnosti zkolabovala a vesmír nás oslovuje s výzvou k návratu domů. Do Prahy, do Podolí. Kája Mařík a moje babička pro to měli úsloví: „Kam se kdo zrodí, tam se i hodí.“
 
Ostatně, tohle vesmírné zadání není zas tak horkou novinkou, už nějakou dobu visí ve vzduchu, bavili jsme se o něm ještě před přestupem osy uzlů z dvojice znamení Kozoroh – Rak do dvojice Střelec – Blíženci. Až na to, že tehdy to byla teorie a spekulace, kterou jsme si vlastně v reálu neuměli představit. No řekněte, napadlo by vás před rokem to, co dnes žijeme? A dnes už víme. Takže, stačí to prožít a vymalováno.