Deštěm zacloněná merkurická lyrika

Merkur v Panně ještě stále v doznívající opozici k Neptunu. Opozice se holt táhnou ... ale rozostřený zrak už se pomaličku vrací k normálu, omámená mysl se probouzí ze sna, otupělá pozornost se učí soustředit a snad i dešťová clona všude kolem nás postupně zřídne a dovolí slunci vysvitnout. Než k tomu všemu dojde, potácíme se v nejasnostech, nejistotách, neschopni poznat, co je skutečné a co se nám jen zdálo. I když, kdo ví, kde leží hranice reality. Dost možná, že celá merkurická skutečnost je jen konvencí stvrzenou iluzí. Merkur, precizní a praktický v Panně, se krom Neptunu opírá perfektním trigonem o Pluto v Kozorohu. Mimořádně silná mentální konstelace drobných, avšak pronikavých vhledů a nezpochybnitelného poznání. Navzdory pocitu, že náš mozek zdánlivě pluje naložen ve formaldehydu, možná se právě v těchto dnech dotýkáme té opravdové reality, toho nejpodstatnějšího, co si potřebujeme uvědomit. Čtěme nahlas: "U-VĚDOMIT". Znamená "vytáhnout z hloubky rezervoáru ryzí, byť nedostižné pravdy, do vědomí". A možná bychom toho nebyli schopni, kdyby nám osud nepomohl vypnutím našich logicko-analytických funkcí, na něž spoléháme, k nimž se upínáme, jež adorujeme.

Tenhle text píšu ještě stále v kamenném domě a venku ještě stále vytrvale prší. Co bylo zprvu romantické se změnilo v odpočinkové, poté v únavné. Dnes, čtvrtý den v souvislé vodní cloně, zlehka přepadávám přes hranu apatie ... mokro zespodu, mokro shora, vlhko a chlad. Zima. Na mou jedinou suchou mikinu mi Sofinka vylila hrnek čaje. Z lesů stoupá pára a potůček přelil lávku. Kapky rytmicky bubnují na střechu. Přesvědčit kohokoliv, aby se se mnou vydal ven, se mi nedaří. Courám v dešti lesem a lukami. Holínky už mám. A přestože jsem si dovolenou představovala jinak, zdá se, že přesně tuhle jsem potřebovala. Všichni jsme to potřebovali. Zklidnění, ztišení, zpomalení, zastavení. Hluboké emoční propojení. Přijetí, plynutí, odevzdání, smíření.

Vracím se zpět na statek a potkávám pana domácího, nese čistou utěrku do společné kuchyně. Neuvěřitelně pravdivý člověk. Jak to říct a neznít pateticky: naprosto nulová image, žádná maska, jen ryzí já. Dřevorubec. Pozdraví a pokývne hlavou. Vynechá fráze o zmoklé dovolené a naději na sluneční svit, vynechá společenské fráze o zprávách z ČHMÚ a pronese ke mně, promáčené skrz na skrz, jedinou větu: "Bez vody není života." Pak se stoicky pousměje a odchází.
 
A já začínám psát. Protože to je myslím ono. Merkurickou potřebu neustále zpracovávat myšlenky osud nuceně vyklidnil záplavou vody, zchladil přehřátý procesor, a pak obrátil naši hlavu směrem k tomu, co je pro nás nejpodstatnější. Sem se dívej, nic jiného v tuto chvíli vidět nepotřebuješ! Jeden jediný kousek mozaiky, díky němuž najednou obraz začíná dávat smysl. Prozření? Může být, tohle je okamžik, kdy se i přecitlivělá Luna v Raku, ráno napruzená kontaktem s Lilith a bolestná v kvadrátu k Chironu, dokáže kratičkým sextilem k Uranu vymanit ze své subjektivity a podepřít naše u-vědomění dvojitou harmonickou vazbou k ose uzlů.