Co vítr odnese ...

Jsou věci, procesy, situace, které končí. Vzorce chování, které je potřeba prolomit a opustit. Ne z trucu, ze zoufalství, z rezignace, z t ouhy utéct, ze snahy následovat něčí doporučení nebo v rámci experimentu. Prostě proto, že už nám to došlo. Došlo nám, že tudy cesta nevede. A došlo nám to doopravdy. Nestačí, že to víme, že o tom uvažujeme, že hledáme odpověď, řešení.

Znáte ten pocit, kdy celé dny a měsíce a roky převalujete v hlavě nějakou neodbytně se vracející myšlenku, prohlížíte ji ze všech stran a znáte už každý její detail, říkáte si, že už to nechám být a přesto se k ní následujícího dne vrátíte znovu a jedete to stejné dokola? A potom, jednoho rána, se probudíte a najednou je vám to jasné. Úplně čistě a krystalicky jasné. Tohle vědomí není v hlavě, není to rozhodnutí, je to prožitek absolutní, nevynucené jistoty.
 
Tohle jednoznačné uvědomění můžeme zažít různě. Ve zběsilém afektu, kdy dopadne poslední kapka a cosi se v nás zlomí. V klidném rozhovoru, kdy nám dojde veškerá marnost naší urputné snahy. V momentu prozření, kdy se rozhodneme uzavřít kapitolu. V tichém rozjímání, kdy uvolníme poslední úvazy, pustíme otěže a necháme své minulé koncepty života napospas větru ...
 
Slunce se potkává s jižním lunárním uzlem ve Vodnáři. Téma ukončování. Ve Vodnáři to jde snadno. Vhledem. Okamžitě. Jednoznačně. A definitivně.