Chaotická Ana a jiné mořské víly

Lilith přešla do Ryb a pobude devět měsíců … a my půjdeme s ní. Lilith v Rybách touží po návratu do jednoty, po spojení všech duší, po absolutním prolnutí, po sjednocení s všehomírem … anebo alespoň s těmi nejbližšími. Touží tak nepředstavitelnou silou, že nedokáže jinak než žít, v co věří, v co doufá, čeho se naděje, ačkoliv nikdy, nikdy nedostává to, k čemu ji její touha žene.

Lilith v Rybách si vždy přála potkat muže, kterého by mohla milovat a on by miloval ji, a z té veliké lásky by se narodila spousta dětí a všichni by spolu v oddané vzájemnosti žili šťastně až do smrti. Dlouho bloudila světem a nedařilo se jí potkat toho pravého. Vlastně ne, bylo to jinak. Vždycky potkala toho pravého! Na dlani mu podala mu své horoucí srdce, on je vzal, použil a zadupal. Odešel. K manželce, ke kariéře, kamkoliv. A ona zůstala zraněná a rozbolavělá, ale s pochopením přijímající a odpouštějící … vše. A nikdy se nevzdala naděje, že možná, možná jednoho dne se vrátí. V srdci ho neopustila a neopustí nikdy, všichni ti, jimž věnovala svou lásku, s ní žijí v jejím snovém světě dál.
 
V omezené realitě tohoto materiálního světa pak potkala dalšího muže. A třeba ještě jednoho, až nakonec toho, s nímž svůj sen naplnila. A snad je s ním šťastná a on ji chápe a rozumí, miluje ji a ctí, na rukou nosí a chrání, dýchá pro ni a nikdy by si nedokázal představit život s jinou. I po letech vzhlížejí jeden ke druhému, touží po blízkosti toho druhého, nechtějí bez sebe navzájem prožít jediný den, ani jedinou minutu bez možnosti dotknout se svého druha, usmát se na něj, pohladit jej, promluvit s ním. Jsou přece jedna duše, když ne jedno tělo. Hm.
 
Anebo ne. Možná že potkala docela normálního chlapa. A věřím, že ji měl rád. Dokonce věřím, že ji má rád i dnes. Ale je to člověk z masa a kostí a nechápe, v čem jeho žena jede, když na něj proudy lije svou nekonečnou oddanost. On potřebuje nejen společné sdílení, ale taky vlastní soukromí. Prostor pro svou práci, své koníčky, své kamarády. Potřebuje čas jen pro sebe, aby mohl z té neutuchající lásky vypadnout a omýt ze sebe tu záplavu růžového sirupu. Potřebuje se nadechnout, zajít na pivo nebo si zaběhat, prostě vypnout a restartovat, protože žít tady na Zemi jednu duši je náročný úkol, to víme všichni, ale žít jednu duši ještě s druhou v závěsu, to je neúnosné …
 
A ona? Ona trpí, ale okolí to nepozná. A možná to neví ani ona. Je veselá, radostná a tak mile, dětsky šťastná. Svou bolest nesmírně důsledně vytěsní v hrůze ponořit se pod povrch barevného světa, všeobecného štěstí a pohody, vzájemné družnosti a lásky.
 
Lilith v Rybách nechápe, kam její muž utíká. Nemá ji snad rád? Našel si jinou? Co když mě opustí? Musím se zlepšit, být pro něj stále krásná a atraktivní, musím se víc snažit … v jejích představách neexistuje jiná možnost života než ta v láskyplném objetí, kam jinam by se člověk poděl? Snaží se najít vysvětlení a řešení, protože připustit, že její vize světa je v jistém směru bludná, není možné. Je to jasné, jejímu muži se v dětství nedostávalo lásky, neumí ji žít, ale já ho láskou zahrnu, naučím ho to a vyléčím. Protože láska hory přenáší. Láska je ultimátním řešením.
 
Ze všech Lilith se Lilith v Rybách nejvíc bojí temnoty. Možná si vědomě nepamatuje hrůzu černé nicoty plné zběsilých démonů, do níž byla vyhnána z rajské zahrady, ale prožitek je hluboko otištěn v její duši a už nikdy, nikdy, nikdy ho nechce zažít znovu. V náhlých výronech energie má spontánní přístup ke vzpomínkám svých minulých životů, a snaží se na ně ze všech sil zapomenout. Děsí ji všichni ti, kdo si zahrávají s ohněm a chtějí vytáhnout pohřbenou minulost. Má strach z těch, kdo se hrabou v temných zákoutích ve snaze konfrontovat svůj stín. Bojí se jejich počínání, nejen kvůli sobě, ale kvůli všem. Protože ví, že mohou svým neuváženým konáním rozbít její nádherný, avšak křehký svět. Ale i proto, že s nimi soucítí, hluboce a bolestně, a ráda by jim pomohla. Zalila je láskou a zapomněním, protože v zapomnění je úleva.
 
S Lilith v Rybách nás pro příštích devět měsíců čekají náhodná, možná jen iluzorní, ale přesto velice živá a strhující setkání s tématy naděje, hluboké touhy i bolesti duše, s tématy oběti a ponížení, zrady a utrpení, přijetí a odpuštění, s tématy vyhnanství a samoty, dávných vzpomínek i naprostého zapomnění. Setkání s vlastní utopickou touhou, vizí a nikdy neuskutečněným příslibem. Setkání s chimérou, s přeludem ideální existence, kterou marně hledám a pro niž se brodím koryty řek i bažinou močálů, pro niž slézám vrcholy hor a temná chladná údolí, abych na konci dne vždy znovu uviděl jen odlesk mizející na obzoru v záplavě paprsků zapadajícího slunce, takže vím, že jdu správně, ale cesta nekončí a zítra jdeme dál …