... pouštím ...

Luna v Rybách. Zasněná, bezbranná, naivní, prostupná, něžná, mystická, toužící, věčná, melancholická, nostalgická, láskyplná, léčivá, obětující, úhybná, útěková, opiátová, závislá a chaotická ... a protože v Rybách není konců, můžeme pokračovat dál a dál ... blíží se k Neptunu. Smíření, přijetí, odevzdání.

Tím pádem taky k jižnímu uzlu. Ukončení, o(d)puštění a vyvázání. Tím pádem taky do kvadrátu k Saturnu. Nedostatečnost, marnost, výčitky, únava, selhání. Ryby nekončí, cyklí se znovu a znovu, spojíme konec se začátkem a plujeme donekonečna ...

Začátek. Ten stanovit musíme, minimálně jeden z účastníků téhle hry na začátky a konce dbá. Klade základní kameny, vyměřuje úhelné bloky, definuje pevné body. Saturn. Saturn v kvadrátu k ose lunárních uzlů nás nepouští dál. Ustrnutí navzdory snaze a úsilí. V cestě stojí blok. Blok našich nároků, požadavků na sebe sama i na druhé, zkostnatělých představ o tom, jaké věci mají a musí být. Jedině možné. Jedině správné. Tudy nejede vlak a my už nemůžeme. Luna v kvadrátu k Saturnu je připomínkou našeho pocitu nedostatečnosti, selhání, frustrace, obav, úzkostí a strachů. Pocitu, že na to nemáme a nestačíme. Že úkoly jsou nad naše síly a překážky příliš vysoké. V čem je problém? Zasekli jsme se na tom, že definované zadání považujeme za nezpochybnitelné, autoritou posvěcené, do kamene vytesané. Apelujeme na disciplínu a výkon, na pořádek a systém, na pravidla a jejich dodržování! Tohle je jasné, tady není o čem diskutovat. Kdo by mohl zpochybnit saturnský řád?

Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. To není sociopolitická agitka ani jazykový chyták. Jako dítě jsem tu větu vůbec nedokázala pochopit. Popisuje aktuální situaci. Pokud jsme vyčerpali všechny svoje možnosti a síly a na zdolání hory to nestačí, nezbývá, než horu snížit. Uhnout s ní. Přesně tohle se děje nám všem teď. Máme svoje zásady a ze zásad ze zásady neustupujeme - pak můžeme buďto chcípnout nebo to vzdát. Ježíš, to bolí! A co bolí víc? Rozedraná kolena a lokty, ulámané nehty, okopané palce, zvrtnuté kotníky, vymknuté klouby, sedřená kůže a prach vetřený do ran? Anebo přiznání, že moje zásady jsou k ničemu, limitující, buzerační, brání mi ve vývoji a deptají mě za cenu toho, že "mám svou pravdu"?

Úplněk v Rybách bude cyklickým festivalem možností, jak nechat jednu bolest vypláchnout druhou. Anebo lépe, jak přestat obě považovat za bolest. Jen otázka redefinice pojmů. Té první bolesti říkejme zkušenost. Té druhé poznání a odevzdání se. Osa mezi Pannou a Rybami otevírá téma kontrola versus důvěra. Detail versus univerzalita. Umanutost versus kosmické vědomí. Pocit, že musím řídit svůj život a ohýbat jej podle vlastních vytýčených kolíků versus splývání na vlně božské prozřetelnosti, která nejlépe ví, kam mě má odnést. Pročištění ... uvolnění ... plynutí ... smíření ... přijetí ... Jižní uzel nás znovu a znovu žádá o opuštění minulosti, zapomnění, odpoutání se a Neptun se vlnu za vlnou vrací s novou vzpomínkou ... Luna tudy běžela mnohokrát a marně. Snad nám vědomé nasvícení scény dovolí pochopit celou situaci v kontextu a konečně pustit otěže, lpění na minulosti a strachem podmíněné plány do budoucna, které se křečovitě drží tradice a odkazují k poznanému a přežitému, protože strach z neznáma je šílený. Ale budoucnost je už nachystaná. A tak se pouštím ...