 Tohle není pokus o vykreslení dnešní energie. Záměrně nepoužívám slovo předpověď, a pokud můžu poprosit, nepoužívejte ho ani vy. Tohle je můj emoční výlev, upuštění páry při příležitosti třídění věcí do šuflíků, mravokárné kázání a poučování z pozice moudré sovy, co dokonce uměla napsat své vlastní jméno SAOV. Po dlouhé době jsem si odskočila do rubriky KISS (Keep it simple, silly!) a ráda bych napsala několik kratičkých vysvětlení toho, nač se často ptáte a u čeho mám pocit, že to stále není zřejmé. Jak je možné, že jste včera psala, že pohoda jazz, a najednou zase úklid? Proč musíme pořád v něčem rýpat a hrabat a čistit? Kdy už půjde to blbý Pluto pryč? Já ho nechci! A kdy už bude konečně klid? A tak ...
Ani moc nevím, čím začít. Asi tím klidem, ten je nejčastěji žádaný. To je otázka úhlu pohledu. Myslím, že se můžeme shodnout na tom, že pokud budeme vyhlížet klid s astrologickým dalekohledem u očí, minimálně do smrti (vlastní!) se ho nedočkáme. Časová oblast po smrti zůstává prostorem pro hypotézy. Někdo věří, že tam už konečně jo ... jakože ten klid. Taky někdy doufám, když už si připadám hodně unavená, ale moc šancí tomu nedávám. Spíš si myslím, že prostě jenom přestoupíme na jinej kolotoč, takže zase nic. Proto je dobré se soustředit na chvíle klidu, které tu a tam nastanou, když Luna nebo dokonce Slunce vstoupí do znamení (Býk, Rak, Ryby ... třeba), která nás mají zpomalit, zklidnit, uvolnit, přibrzdit a nechat vydechnout, a nesnažit se je rychle přeskákat, trpně nebo netrpělivě přečkat, zabít prací a nutnými povinnostmi, které musíme, prostě MUSÍME splnit, protože jinak ... jinak co? Jinak se svět přestane točit? Systém zkolabuje a všichni propadnou hrůzné beznaději? Ale no tak! Takže když se uprostřed zběsilého Saturnského času, kdy nám úkoly ve dne klepou na dveře a v noci na lebku zevnitř, Luna přehoupne do Raka, fakt si s tím medvídkem do postele zalezu. Čas vydechnout, pauza, a kdo ví, kdy přijde další – nejspíš za dlouho a do té doby taky můžu padnout vyčerpáním. Ale zároveň asi nemá smysl vnímat klid (ve smyslu absence děje, změny, posunu, transformace, zrání, práce na sobě, ...) jako nějaké velké finále, jako konec všech snah, jako svou cílovou destinaci. Zdá se mi totiž, že tu nejsme kvůli absolutnímu klidu nebo nekonečnému definitivnímu štěstí, ale – a to si myslím já, nikomu to necpu – kvůli vývoji. Comments are closed.
|
RSS Feed