 Věřím, že astrologie funguje, jinak bych šla dělat něco jiného. Věřím, že hvězdy, nebo teda planety, se nemýlí a přinášejí nám to, co právě potřebujeme. Věřím v osud a jeho přesné načasování, které je v horoskopu zapsáno. Ale trvalo mi velmi, velmi dlouho, něž jsem k tomuto poznání dospěla, a nebyla to snadná cesta. Čímž neříkám, že i dnes nemám v běžném životě záchvaty na téma "Do prdele, proč zrovna já? A proč teď?" Zaznamenala jsem v posledních dnech několik případů, kdy klient nebyl s konzultací spokojen. Což se může stát, nenárokuju si stoprocentní úspěšnost a štěstí pro všechny. Jenže, ony ty konzultace měly cosi společného. Klient je uzavřel konstatováním "Hmmm, neřekla jste mi teda nic pozitivního, ale ok, já vám to zaplatím a nechme to to radši být."
Víte, s těmi pozitivy a negativy je to tak padesát na padesát. Někdo přijde ve chvíli, když už má všechny průsery skoro za sebou a je to úžasný pocit, mu říct, že už to zvládl, už prošel skrz tunel, už je skoro na konci, už bylo dosaženo cíle a stačí vydržet týden a vyjde slunce. Ti lidé tomu sice často úplně nevěří. Teda, rádi by, ale mají strach, nechtějí se upnout na fata morgánu. A někdo jiný přijde ve chvíli, kdy proces transformace (to je ten eufemismus víte pro co) teprve započal. A sekvenčně běží na několika frontách. A jedno navazuje na druhé. A celé to dává smysl. Jenže to znamená, že do cíle, ať už je tím myšleno cokoliv, je daleko. Tyhle konzultace jsou obtížnější. Nicméně i v takové chvíli se reakce různí. Někdo řekne, že to chápe, že to tak asi i cítí, že to připouští, nebo dokonce přijímá. Obdivuhodné. A někdo ne. Za nejnáročnější považuji konzultace z té druhé kategorie, kdy zjistíte, že váš klient vlastně nechce slyšet, co se děje, nechce pohled nezaujaté strany, nechce objektivitu (nenárokuji si ji, ale snažím se). Nechce nic jiného, než potvrdit svůj názor. Nic jiného, než aby bylo po jeho. Protože on / ona velmi dobře ví, jak by jeho / její život měl vypadat. A když tak nevypadá, je to špatně! Takže je naštvaný. Na život, na osud, a na mě. Sloužím jako hromosvod a neříkám nic pozitivního. Jenže, to nejsem já, kdo řídí váš osud. A – možná překvapivě – často to nejste ani vy sami. Pokud tím otvírám Pandořinu skříňku a diskusi na téma svobodné vůle, budiž. Protože tohle je myslím kámen úrazu. Nevím, jak vy, ale já jsem byla vychovaná s přesvědčením, že "každý svého štěstí strůjcem" a "jaký si to uděláš, takový to máš". Což určitě do jisté míry platí. Ale právě jen do té míry. Tak moji milí, ráda se Vámi potkávám při konzultacích a opravdu se vždycky snažím najít něco pozitivního. Opravdu přeju všem, aby byli šťastni. Ne že bych byla tak mimořádně čistá a vyspělá duše, ale protože s lidmi, co jsou v pohodě, se prostě žije líp i těm okolo. Jenže víc než falešné pozitivity si cením pravdy. A víc v konformitu uspořádání života věřím v osud. Hledám smysl, nikoliv cestu jak naplnit představy každého jednotlivého ega. Včetně toho svého, vo tom žádná! Takže pokud máte jasnou představu, jak má váš život vypadat, jak to chcete nastavit, co vám chybí a co přebývá, co si přejete a jak to celé má správně být, a hledáte jen potvrzení téhle pravdy, vynechte mě z toho, prosím, nemám, co nabídnout. Comments are closed.
|
RSS Feed