 „Kláro, byla jsem u vás přede dvěma lety a moje data máte, konzultaci nepotřebuju, jen jsem chtěla poprosit, jestli byste se mi nemohla mrknout na můj partnerský vztah / synovo stipendium / novou pracovní nabídku / šanci na stěhování / zdravotní komplikace, jen pár slov, stačí stručně, moc děkuju!“ Za poslední dva dny jsem podobných zpráv dostala třináct. A je to test. Normálně to tak hustý nebývá. Mars v Býku mi stojí nad hlavou a kope do mě, co to dá, kvadrátem pak bere hákem moje planety ve Vodnáři.
Pokaždé, když dostanu tento typ vzkazu, rozbuší se mi srdce a začíná krutý vnitřní boj. Jsem Monika Gellerová, co prostě musí každému udělat radost. Ve chvíli, kdy napíšu „sorry, ale prosím, objednejte se na konzultaci“, si připadám jako jako kráva, co si hraje na výjimečnou, nepostradatelnou, nechá se doprošovat a za všechno chce zaplatit. Jenže ještě víc si připadám jako kráva, když pod tlakem té první krávy stojím u kuchyňské linky a ve stoje vypisuju do FB chatu elaboráty na téma rozvody / přijímačky / zaměstnání snů / nový dům / plastická operace očních víček. Ono to totiž krátce či snad dokonce jedním slovem pojmout nelze. Nebo já to neumím. Možná si toho všimli, ale v tomhle vesmíru fungují věci provázaně, v kontextu a všechno souvisí se vším. Nehodlám na sebe brát zodpovědnost za něčí životní rozhodnutí, a proto neodpovím ano / ne / rozveďte se / vdejte se. Půlhodina sem, půlhodina tam. Takže píšu a píšu a u toho se vnitřně sžírám. Protože investuju svou energii, kam nemám, a krutě mi chybí čas. Měla bych dělat tisíc věcí, co tak všichni běžně děláme. Postarat se o děti, zvládnout domácnost, oběhnout pochůzky, vyřídit telefonáty, něco uvařit, sejít se kamarádkou, popovídat si s manželem, jít na hřiště a na třídní schůzky, navštívit mámu, aspoň chvíli urvat pro sebe a třeba cvičit nebo si jít zaplavat, jet na výlet a jenom tak být, vždyť víte. A taky psát, to potřebuju. Ale pořád stojím u té linky a buším do klávesnice, pravděpodobně ještě v pyžamu, protože prostě nestíhám, a řeším něčí život. Takhle vypadá jižní uzel v Raku v jedenáctém domě, matka pluku a pečovatelka o ty, které ani nezná. Už jsem ale dost stará na to, abych svou pozornost upřela k uzlu severnímu. Dole u kolen se mi motá Sofinka a dožaduje se pozornosti. Ve chvíli, kdy se rozbrečí, mi to dojde: „Jo, jsem kráva!“ Sklapnu notebook a jdu žít svůj život s ní. Protože ona je důležitá. Ne že by ostatní nebyli, moc ráda se na vaše životní problémy podívám a promluvíme si, o čemkoli bude potřeba. Mě to baví. Jen vás prosím, objednejte se na konzultaci. K tomu je ten čas určený a já budu mít hlídání a klid v duši. Děkuju moc! 😊 Comments are closed.
|
RSS Feed