Sama. Sám. Sami.

Photo by Tim Bogdanov on Unsplash    

Na první dobrou je dnešní horoskop stále v zajetí červených kvadrátů. Mars (4°05' Střelce) ještě přeskakuje přes překážky frustrační dráhy vytýčené Saturnem (1°05' Ryb), Slunce (7°-8° Střelce) se pomalu zotavuje z nečekaně vyvolaného návalu hořkosti Lilith (6°26' Panny). Ale o tom všem už jsme mluvili. Tohle všechno už je za zenitem, energie dobíhá a slábne. Ráda bych řekla, že za chvíli jsme z toho venku – a taky jo, teď už si jen kvadrátem k Lilith proběhne Mars (sobota, neděle, pondělí, úterý) a máme to v kapse.

Nicméně, o tom dnes psát nechci. Chci psát o daleko klidnější, nenápadnější záležitosti. Možná přehlédnutelné svým projevem, rozhodně ne svým dosahem. O Venuši (24°-25° Vah) v konjunkci s jižním lunárním uzlem (22°-23° Vah, střední pozice). Sami vidíte, že ta čísla úplně nesedí. A proč? Protože jsem ve skluzu. Vysvětlím vám to, může za to Saturn!! Teda, můžu si za to sama, to dá rozum, ale ta saturnská energie, co nás už posledních x dní svým voláním k zodpovědnosti dohání k šílenství, tím pěkně prosakuje.
 
Zkrátka, vyrazila jsem včera s babičkou na jednu z mnoha pochůzek, kde se dá předpokládat, že budu mít prostoj na čekání, a tedy možnost vytáhnout notebook a psát. Notebook jsem teda hodila na záda a jdeme. Venku čtyři pod nulou, auto doslova páčím z ledové námrazy (Saturn! BTW, měli jste nás vidět, na klice zamrzlých dveří visím já, na mně Sofinka se školním baťůžkem a svou vahou plných 16kg mi pomáhá vytáhnout řepu ze země – jen ta myška nám chyběla!). Kol dokola kloužou kolemjdoucí po chodníku. Šup Sofinku do školky a jedu pro babičku. Pro tu je chůze extrémně náročná i za normálních povětrnostních podmínek, natož na náledí. Náš přesun tedy vyžaduje daleko sofistikovanější logistiku a podporu, a v tom všem frmolu jsem prostě nechala notebook v kufru od auta. V čekárně jsem tedy nenapsala nic, a ne dosti na tom, vrátím babičku domů, auto přistavím před dům, ještě si někam potřebuju zaběhnout, volám manželovi, že střídáme, auto je jeho a když se vracím, zrovna odjíždí, na zamrzlém chodníku mu ještě zamávám a tu mi došlo, že notebook právě odcestoval do Prahy. Do p*dele práce! Saturn jako blokace plánovaného toku energie mi vyrobil den konzultačního volna – a ať vás ani nenapadne pomyslet na slovo „odpočinek“ - kdy jsem konečně mohla dotáhnout všechny resty. Pak ať mi někdo tvrdí, že to není jeho práce!
 
OK, tak jsem se vykecala a jdeme na tu venušanskou. Venuše, planeta přátelství, lásky, popularity a radosti ze života. Venuše, ve Vahách vládnoucí, krásná a nevtíravá, přesto nepřehlédnutelná, kultivovaná, sofistikovaná, přirozeně elegantní, milá a oblíbená. Wow! Venuše v plné síle. Venuše, která se však při své letošní cestě domovským znamením potkává mezi 22°-23° Vah s jižním lunárním uzlem. S osudovým ukazatelem, který svým prstem nelítostně míří na všechno, co se v našem životě překonalo a přežilo. Na všechno, co už nám neslouží, nepomáhá, ba naopak, je nám přítěží, blokuje nás ve vývoji a brzdí v další cestě životem. Všeho, co skomírá, dokonává a polomrtvé nám visí na noze jak balvan. Všeho, čemu je potřeba poděkovat, s čím je třeba se rozloučit, důstojně pohřbít a oplakat a pak vyrazit dál bez této zátěže. A to je velmi těžký úkol.
 
Jestli můžu radit, mrkněte se, kterým domem vašeho nativu jižní uzel právě prochází. A případně, zda se nedotýká některých osobních planet radixu – pro tuto chvíli vystačíme s konjunkcí (ostatní aspekty by vyžadovaly trochu obšírnější výklad). Cože? Proč jako? Abychom si ozřejmili, která oblast našeho života je ve své finální fázi. Dobíhá, uzavírá cyklus, dotahuje a spěje k ukončení. Zkrátka je nachystaná na zásadní přerod. Ne hned. Jižní lunární uzel ukončí, co je třeba, a nechá tohle životní téma na chvíli spočinout. Nechá jej ležet ladem. To aby se obnovila jeho úrodnost.
 
Konjunkce Venuše s jižním lunárním uzlem je pozoruhodná tím, že ačkoliv fakticky trvá jen několik dní, dokonale zvýrazní dlouhodobé téma. Téma běžící na pozadí událostí. Téma, které si místy uvědomujeme, místy přehlížíme, ale které je ve skutečnosti leitmotivem našeho života posledních pěti měsíců. Těch pěti měsíců, kdy se osa uzlů rozpíná mezi znamením Berana a Vah. A máme-li pět měsíců za sebou, logicky nám ještě třináct v téhle energii zbývá. Že je to dlouho? No jak se to vezme, velké životní události potřebují svůj čas. A během souhrnných osmnácti měsíců mohou kulminovat prakticky kdykoliv, to podle toho, jak do našeho horoskopu dosednou ostatní konstelace. Případně nás mohou zcela minout, pokud se nás téma skutečně netýká... hmmm, oukej (jen chci říct, že ty Váhy prostě někde v horoskopu mít musíme, že? ;) Každopádně, ať už jsme před vyvrcholením nebo po něm, jedeme v tom pořád pryč – před katarzí cítíme sílící energii přípravné fáze, po ní pak budeme potřebovat čas, abychom se s novou skutečností vyrovnali.
 
A o co půjde? O jižním uzlu ve Vahách už jsme se poměrně obšírně bavili. Venuše nám jen připomíná, že i naše vztahy – osobní i pracovní, soukromé i veřejné, manželské, milenecké, přátelské, jakékoliv – mají svůj vývoj: svůj počátek, své maximum, svůj závěr. A jednoho dne přijde chvíle, kdy bude třeba je opustit. Ne, nemyslím tím zahodit je, zapomenout, spálit mosty a nikdy víc. Jen je zřejmě potřeba najít nový způsob uspořádání. Možná proto, že současné aranžmá už nám neslouží. Možná jsme si naběhli do závislosti. Do neměnného pocitu trvalé fixace na něco, co už dávno není tím, čím se zdá. Možná, že setrváváním ve vztahu (a opravdu se podívejte, o jakém typu vztahu je řeč, jinak to vypadá v sedmém domě, jinak v desátém … třeba) v jeho aktuální podobě živíme svou vlastní pozici zodpovědnosti, užitečnosti, potřebnosti, nepostradatelnosti. Možná jsme už tak najeli na rovinu ustoupím, vyhovím, podaruji, potěším, pobavím, že tyhle činnosti vykonáváme zcela automaticky a pro sebe samotné z nich dávno nezískáváme už vůbec nic. Dost možná svou stagnující láskou, svým zautomatizovaným přátelstvím, svou rutinní laskavostí bráníme tomu druhému a často nevědomky i sami sobě vyrůst.
 
Dost možná, že na základě tohoto vztahu dokonce definujeme svoje já. Jsem něčí něco. Něčí dcera, něčí matka, něčí kamarádka, něčí manželka, něčí tralala ... TVL, co to má být? Někdo mě potřebuje, někdo beze mě nemůže žít, mám tedy hodnotu? A kdo jsem ve skutečnosti já? Já!?! Co chci? Po čem toužím? Co si přeju žít? Kým bych byla, kdybych se z téhle limitující vazby vyvázala? Hypoteticky: kdybych za sebou neměla historickou linku vývoje, který mě do dané situace přivedl, vybrala bych si znovu, že dobrovolně a s radostí vstoupím právě do tohoto vztahu, přesně v tom stavu, v jakém dnes je? Aha? Což je přesně to zjištění, k němuž nás lunární uzly vedou. A přijdeme na to všichni, to buďte bez obav!
 
Víte co? Chtěla jsem vám včera vyprávět historku, s jejíž pomocí bych tento pro mnohé abstraktní popis ilustrovala. A povím vám ji, nebojte. Jen ... jak tu tak sedím a nořím se do proudu energie, otevírají se mi před očima další a další příběhy. Příběhy, které znám a sleduji ve svém okolí, příběhy, jež jsem si dosud s touto linkou nespojila. Ale ta spojitost tu je. A je do očí bijící. Bohužel? Bohudík? Na tom nezáleží, prostě je…
 
Takže, ten příběh. Poté, co jižní lunární uzel prošel v nedávné minulosti mým čtvrtým domem a protáhl mě hrůzou z rozkladu mé vlastní rodiny, plynule pokračuje do domu třetího. Ony ty následné domy souvisí, to dá rozum. Potkává se s Uranem, opozičně s Merkurem v Beranu. Jinak řečeno, na Merkur (krom všeho jiného archetypální obraz mladého muže) v Beranu míří uzel severní. Ten růstový. Ten progresivní. Ten plný nadějí. V Beranu – a to s plně obsazeným znamením – se narodil můj dnes už dospělý syn. A právě o jeho dospělosti to pro mě je nejvíc. On, já i všichni ostatní zúčastnění víme, že je čas, aby šel. Do světa, do života, do své síly. V tomhle domě, v tomhle městě, v jeho škole už ho nic neživí, nedrží. Jeho setrvávání v dosavadním prostoru poslední dobou vykazuje výraznou toxicitu – a to je typická ukázka působení jižního uzlu! Tam, kam má namířeno, se naopak doširoka otevírají nové dveře příležitostí a zcela jasně nabízejí vlastně dost atraktivní cestu. Logicky to je jasná věc. Logicky to mám zpracováno dokonale. Jenže, na tom mém expandujícím Merkuru je nalepený Chiron – ten nativní celoživotně, ten tranzitní letos. Dvojitá dávka traumatických vzpomínek, dvojitá dávka bolestných emocí. Dvojitá dávka nutnosti chirurgického řezu a odseknutí se od karmických vazeb (a že je s mým synem máme jak z praku), účet je srovnán. Řeknu vám, nikdy jsem si nemyslela, že zrovna tohle mě bude tak ku*evsky bolet. A ono jo. Panika, úzkost, strachy, pocit, že můj život v podobě, v jaké ho znám končí a rozpadá se ... už jen co to píšu, se mi tep zrychlil na dvojnásobek a srdce každou chvíli vystřelí z hrudi. Ale vím, věřím, že nejde o rozklad. Jde o přenastavení. Osvobození na obou koncích a doufejme nový formát setkání. A to asi stačí, tady končím, než se do toho ponořím tak, že nebudu schopna zastavit... Tak co, nějaká případná podobnost s vaším vlastním životem?

---

P.S. A ještě jedna poznámka pod čarou. Zrovna včera jsme se s Andy Andreou Pixovou bavili o tom, že bychom možná mohly natočit další díl/y povídání o přesahu astrologie / human design, tentokrát nad tématem nastupujícího inkarnačního kříže spícího Fénixe... a jakkoliv toho vím o HD leda tužku, pocitově mi přijde, že tohle téma se s průběžně aktualizovaným tématem severního uzlu v Beranu výborně doplňuje. Aneb pojďme si povídat o tom, jak se osamostatnit, přestat se spoléhat na druhé, postavit se na vlastní nohy, postarat se o sebe sama a vědět, že pomocnou ruku najdu na konci své paže. A to platí pro mě, pro mého syna, pro vás, pro kohokoliv, na koho ukážu prstem...

---