Bereme věci do svých rukou

Fotografie Ehen Lights od Tom D licencována pod CC BY 2.0    

Včera jsem to nestihla, sorry. Stavěli jsme s růžovými lesními skřítky domečky z větví, skákali přes kořeny, váleli se v listí, vařili polívku ve vykotlaném pařezu (rajskou!), vylezli na rozhlednu, co se přikurtovaná ocelovými lany kymácí ve větru na vrcholu kopce nad městem, které je naštěstí obklopeno lesy ze všech stran, a vůbec jsme dělali vše pro upuštění přetlaku a obnovu duševní rovnováhy. Protože už včera k nám dorazila vlna zážehové energie Luny v Beranu.

Jenže, tahle dávka odhodlání vyrazit vpřed přišla ve chvíli, kdy za sebou ještě pořád táhneme tu obrovskou tíhu vodou nasáklé únavy, bezmoci, odevzdání a pocitu oběti. Už chceme, ale ještě to nejde. Ještě není čas. Luna zabere ze všech sil, jiskra se rozžehne, vyskočí nad hladinu, na chvíli zasrší a byť se rve o své místo na vzduchu se vší vervou, jež tomuto startovacímu znamení přísluší, vzápětí padá zpět, trochu to zasyčí a … voda zahladí všechny stopy po tom, že se vůbec co přihodilo.
 
Pocitové fáze? Odvážné iniciační nadšení, usilovná snaha projevit svou individualitu, vyrvat se z kolektivního marasmu, odtrhnout se a osamostatnit. To vše v totálním nasazení, které kulminuje v rozdrážděnou popudlivost a v sekundě, kdy nám dojde, že to ku*va prostě nedám, se láme v zoufalou frustraci, rezignaci a marnost a ventiluje se vzteklým výbuchem, ať už vnějším, viditelným nebo vnitřním, skrytým. A tenhle cyklus si klidně sjedeme několikrát.
 
Jenže touha Berana po sebevyjádření se tím nevyčerpá, anebo pokud ano, rezervoár se okamžitě doplní – známe beranské regenerační schopnosti. Tahle nabuzená energie s námi zůstává. Jestliže není možné zacílit ji tak, aby bylo vidět skutečný posun vpřed, je dobré najít pro ni náhradní ventil. Akci, sport, jakékoliv dynamické vybití. Prostě pusťme to ven, pokud možno v kontrolovaném bezpečnostním režimu. Protože pokud to neuděláme, energie se obrátí proti nám samotným. Sezení v čekárně je dnes mimořádně náročné, neklid a netrpělivost vibrují ve vzduchu. Prostor, dosud tak klidný a přikrytý závojem soucitu, dnes vře, hluk a rachot, hádky mezi netrpělivými pacienty a uštvaným personálem i mezi osazenstvem čekárny navzájem. Pod respirátorem už mi naskakuje červený lišej.
 
A i když se může zdát, že tenhle překryv starého a nového, ticha a řevu, dojezdu a startu, smíření a agrese je asi špatným načasováním a renoncem osudu, Luna je dnes ráno v harmonických vazbách k ose uzlů a navzdory všem konfliktům nás vede správným směrem. Ostatně, záhy se ukáže, že vše je, jak má být. Stejně jako pokaždé, když jsme si mysleli, že to vesmír zmrvil a snažili se to napravit po svém. Luna je předjezdcem a její energie nás má rozhýbat a rozehřát, vyhnat na cvičák a nechat oběhnout pár koleček, než nad vším zazní budíček, který nás rázně vytrhne ze zimního spánku a hurá do první linie! Konec pasivního čekání, konec odevzdávání věcí, jež se nás dotýkají, těm druhým, zodpovědným, těm, jež přece mají vědět a udělat pro nás to nejlepší. Argumenty typu „Joóó, já bych věděl, ale co zmůžu, když všichni ostatní …“ jsou pasé. Bereme věci do svých rukou a i když se to může zdát naivní idealismus, každý čin se počítá! A jaký si to uděláme, takový to bude!