 Photo by Mikail Duran on Unsplash Živlově velmi jednostranný den s naprostou převahou vody. Tohle není den pro akční expanzi nebo intelektuální pokusy o objektivizaci událostí. Tohle je ryze citový den hloubkových ponorů do senzitivních oblastí našeho já. Luna už opustila Váhy a přesunula se do Štíra a dobře víme, co to znamená: konec formalit, začíná hra na pravdu. Slunko se vztahuje kvadrátem k Chironu a si znovu sahá na svá stará zranění. Tentokrát jde čistě o bolest ega, byť se v Raku stále a znovu dotýká našich raných emočních zranění, která jsme nevyléčili, nýbrž překryli slupkou ramen přes celá záda. Jsou však dny, kdy nám maska padá z obličeje a bolest je tu v plné síle ... stačí, že se cítíme přehlíženi, nedoceněni, bez respektu. Nepochopeni, zneuznáni, odmítnuti, nepřijímaní. Někdo na nás křivě pohlédl, pozvedl obočí a ironicky se usmál. A my si v tu chvíli připadáme dočista ubozí, hysteričtí, debilní a tak strašně trapní? Ano, ano, to všechno a mnoho podobného, co spadá do kategorie dotčeného a odhaleného ega, jehož úkolem je krýt naše staré jizvy, máme dnes na pořadu. Život nás přivádí do situací, které otřásají naší sebejistotou, sebeúctou a sebedůvěrou. Odhalují naše slabá místo a my máme pocit, že stojíme nazí na piedestalu, aby každý viděl naši nedokonalost. A co jako? Dokonalost neexistuje. Že to psali v lifestylovém magazínu? Je to kec. Navíc, vůbec nikdo s výjimkou našeho ega od nás dokonalost nevyžaduje. Hlavně proto, že všichni mají plné ruce práce se svým zraněním a pocitem nedostatečnosti ... Takže co? Rada? Kdybych nějakou měla, nebulela bych před chvílí ve výtahu u dětské doktorky se Sofinkou v náručí. Zřejmě stačí připustit, že nejsme perfektní. A možná se na chvíli přestat hecovat k výkonu, stáhnout do ústraní, poplakat si, opečovat se, nechat to přebolet a nakonec se prostě smířit s tím, že jsme, jací jsme a je to tak v pořádku.
Comments are closed.
|