Stalo se náhodou ...

Stala se mi dnes taková příhoda. Ráno jsem se rozhodla, že potřebuju vypadnout a mít chvilku bez rodiny, a že si teda pojedu fotit lodičky do místní maríny. Sedám do auta a vyrážím. Nějak, nevím jak ani proč, jsem minula marínu a zastavila o pořádný kus dál kdesi v kopcích u cesty na takové té vyhlídkové terase. Parádní pohled na moře, na město s kostelem svatého Jiří a spoustou bílých domečků, na ostrovy daleko na obzoru, na nekonečnou vodní plochu...

Říkám si, že tohle taky stojí za prozkoumání a vydávám se zkusmo dolů prudce se svažující strání. Křovím po kamenité kozí stezce dojdu až k moři, na opuštěnou pláž a teprve tady mi došlo, že tohle je to místo, které jsem ve vzpomínkách nějak odsunula, protože tenhle výlet nedopadl úplně nejlíp. Tady jsme kdysi načerno kempovali s kamarády, spali venku na pláži, stavěli kamenné mandaly a po nočním LSD výletu nad ránem unaveně sledovali, jak se rybáři vracejí domů z moře. A tady jsme nakonec taky do krve rozhádali. Ta krev je samozřejmě nadsázka, ale hnusný to bylo, a tady jsem se rozhodla, že určité věci už ve své životě nechci, neudělám a nepřipustím.
 
A teď tu stojím a všechno mi to běží hlavou. Je to tu pořád stejné, trosky opuštěného socialistického hotelu už tehdy posprejované nikdo neodklidil ani nepřestavěl na nové apartmány, pláž je pořád úžasná a výhled dech beroucí. Zároveň je to tu úplně jiné, tři postarší dámy se opalují až do barvy dobře naložené mumie, hippie týpek na útesu nahazuje udici a v zátoce kotví tři jachty. Vůbec jsem tohle místo nehledala, přesto mě sem cosi přivedlo. A spustil se proces: vytažení vzpomínky, rekapitulace, zrychlené prožití tehdejších emocí, uvolnění, vykašlání prachu, vydechnutí, opuštění ...
 
Nahoru do kopce už šplhám v úplně jiném rozpoložení. Šílené stoupání, vedro, pot, naprosto stupidní obutí do tohohle terénu a vůbec všechny myšlenky zpátky v přítomnosti. Bylo to nečekané, krátké, silné a intenzivně prožité. Jako by se odloupnul kus paměťového záznamu, v němž jako ve vápenci na dně moře leželo uloženo několik odumřelých schránek prehistorických živočichů. A přesně to se stalo.
 
Po návratu tohle píšu kamarádce a ona na to, TVL, a to ta Venuše ještě ani není v retrograditě! No není, ale ta za tohle nemůže. Jasně, retro Venuše tu bude za pár (6.října) a vrátí nás v čase zpět k revizi našich vztahů a hodnot, ale nepůjde zdaleka tak daleko, vystačí si s čištěním posledních několika týdnů, zhruba odpovídajících jejímu průchodu stínovou zónou (to jsou události datující se časově do období 3.9.2018 - 6.10.2018). Historka je jasnou akcí kombinace Lilith + Mars + jižní uzel na začátku znamení Vodnáře. Postupně se dohánějí, přibližují a dotahují do přesné konjunkce. Už jsme se o nich párkrát bavili. Tohle je trojka, která na světlo vytahuje bolest, křivdu a strach pramenící v naší dávné minulosti a promítající se do dnešních dní. V jednotlivých plástech odlupuje zažranou špínu a nechává ji odnést proudem vody odtékajícím do kanálu. Tohle je další konec jedné kapitoly. Definitivní. Některé definitivní konce mohou být zcela definitivní. Některé překvapí, některé ne, konec konců, dalo se to očekávat, jen jsme si to pořád nechtěli přiznat a odsouvali, odsouvali ... a některé zabolí, hodně moc, ale i tak léčí a přinášejí úlevu. Časem.
 
Luna dnes prochází druhou polovinou Kozoroha a zítra vstoupí do Vodnáře. Tohle je poslední dobou náročné území. Začínali jsme ráno v konjunkci s Plutem, která předznamenala transformační charakter dne, vytáhla téma k řešení a předhodila ho té výše zmiňované trojce. Zítra po poledni budeme hotovi a s pohledem upřeným na kalnou vodu probublávající mřížkou na kanálu se rozloučíme s tím, co už v životě nepotřebujeme ...