Rozbít hrad

Tak jo. Velkou jarní zemětřesnou událost, průlet osobních planet dvacátým stupněm Berana, kde aktuálně operuje Uran,  máme z větší části za sebou. Proběhl Merkur (30.3.-2.4., plus mínus nějaký drobný, Merkur letos letí fakt první kosmickou), teď končí setkání se Sluncem (zhruba 8.-12.4.) a ještě nás čeká setkání s Venuší (21.-24.4.).

Co nám to dalo a ještě dá?
 
To, co vždycky, když někde natrefíme uranskou energii ... prudkým trhnutím se odkryje závoj poznání, nečekanou ranou mezi oči prozřeme a uvidíme naši životní situaci zcela jiným pohledem, šokovou terapií se vytrhneme z letargie, něco odkryjeme, něco škrtneme, něco rozbijeme a něco vyhodíme. Dostaneme poslední kopanec na cestu, k níž sbíráme odvahu a pořád ne a ne udělat první krok. Průvodními jevy jsou prudce vyběhnuvší hladina adrenalinu, náhlé vzrušení (ať už radostné či vzteklé), převratný pohled na starou situaci, nečekané a nekontrolovatelné reakce, tiky počínaje a vykopáváním těch dveří ... asi nekonče.
 
Může jít o samovolnou akci, pokud jste z těch, kdo po změně touží, za bouřky stojí u okna a vyhlíží blesky: jako třeba s těmi nápady, prostě pořád točíte klikou dokola a dokola, převalujete v hlavě stejný balast a snažíte se vymyslet nevymyslitelné a pak najednou, prásk ho, elektrický výboj vám projede mozkem a aktivuje ta správná centra a vy to máte, jen tak, z ničeho nic, Ježíši Kriste, to je ono - a je to tak zřejmé, jak to, že mě to nenapadlo už dávno?!?!
 
Anebo dávka přijde zvenčí, většinou u změnám rezistentních typů osobnosti: konfrontace s někým, kdo v první chvíli působí jak naprostá pruda, debil, co se bez pozvání dere do mého světa a dává nevyžádané rady a stupidní instrukce, myslí si, jak je chytrej a já ty jeho rady nechci, nepotřebuju, táhni, blbče, kdo se tě prosil, já si to budu dělat po svým ... ale semínko bylo vloženo a bobtná a rozpíná se, vzniká puklina a hádejte, co přijde dál!
 
V každém případě je to aktivační energie, co vás nakopne a naspeeduje k akci. Anebo vám akci vnutí násilím. Protože si jistě vzpomenete, na mnohokrát a dnes znovu omílané téma kvadrátu mezi Uranem a Plutem. Ti dva se nahánějí a zasekávají už od roku 2011. V průběhu následujících let se jejich kvadrát, díky střídavé direktivitě a retrograditě obou z nich, několikrát zopakoval. V tuto chvíli je Pluto na 17°28' Kozoroha, Uran na 20°32' Berana. Kvadratura tedy není přesná a díky Bohu, už přesná nebude. Alespoň ne v těchto znameních a v tomto kontextu a s nějakou příští si nemusíme lámat hlavu, to už tu dávno nebudeme my. Ale navzdory tomu, že se Pluto a Uran vzdálili skoro na tři stupně a drcení kostí při průchodu územím okupovaným jedním či druhým z nich už není tak drsné, pořád ještě cítíme tlak na změnu. Pokaždé, když tudy procházejí planety, které jsou přímo napojeny na naše emoce (Luna čtyřikrát do měsíce), naše myšlení, jednání, přání (Merkur, Slunce a Venuše čtyřikrát do roka). Ale dobrá zpráva: každý další průchod bude o malinko slabší než předchozí. Protože už jsme toho hodně sloupli.
 
Tlak na změnu. To je ten správný výraz. Pluto kvadrát Uran. Dá se to nahlížet z obou stran. Anarchií proti kontrole. Radikalitou vůči moci. Vůle vzdorující osvícení. Nadvláda bránící pokroku. Touha a potřeba života se proměnit, rozbít krustu kontroly, eufemisticky označovanou za bezpečnostní opatření, aby bylo možné se vyvíjet. A naopak snaha mocenských systémů nenechat se odstrčit od koryta, od zdroje, udržet situaci takovou, jaká je, byť je zřejmé, že v ní umíráme - všichni.
 
Podle povahy a podle pozice nativního Uranu či nativního Pluta, případně podle planet příslušných té které energii, máme tendenci fandit jedné či druhé straně. Já jsem na první dobrou, instinktivně vždycky v táboře Uranistů, i když vědomě se snažím nebýt v žádném, protože smyslem celé hry je obě energie vyrovnat.
 
V osobním životě, svém i lidí kolem, vidím tuhle situaci třeba takhle. Celé roky si budujeme základní tábor. Jakýsi hrad, pevný a bezpečný, oporu své křehké existence, skořápku svého zranitelného nitra. Hradem může být cokoliv: jistota sebezničujícího zaměstnání, lpění na mrtvé minulosti, fixace na primární rodinu, soucit se závislým partnerem, adorace peněz a majetku, proklamovaná nonkonformita, ochrana nezávislé samoty, cokoliv. Cokoliv, co nám dává fiktivní jistotu. Prostě hrad. Už ho máme slušně opevněný, dokonale vytuněný a vlastně už moc není, kam dál ... fajn, takže základna je hotová, a můžeme vyrazit ven. Ven? Ven jako ven? Ven ze své komfortní zóny? Ven z toho hradu? Zbláznili jste se? Do větru a vánice a horka a tajfunů, do písečné bouře a padajícího roje meteoritů? Do toho nebezpečí, do toho šíleného světa bez kontroly a bez možnosti se zabarikádovat? Nikdy! To radši chcípnu tady vevnitř hlady, nudou, samotou, chladem, nehybností, smutkem, bolestí nebo čímkoliv, ale ven nejdu!
 
No a abychom všichni nechcípli v tom svém hradu, přichází Uran a hrad nám prostě rozbije ... hahaha! A víte co? Nic extra, po prvotním šoku a těch standardních fázích hledání viníka, žalování a tralala prostě začneme stavět něco jiného! Tvůrčí proces běží dál. A začne nás to bavit! A začneme žít znovu naplno! A jednou, při zpětném ohlédnutí, ještě budeme rádi za to, že nám kdosi náš hrad rozkopal ...