 Luna s Lilith ruku v ruce na severním lunárním uzlu v Blížencích. Příliš mnoho podnětů, příliš mnoho požadavků, příliš mnoho zmatečné komunikace, zvuku a hluku, příliš mnoho neklidného pobíhání, chaotické organizace, těkavého pohybu, příliš mnoho fragmentů reality, které o sebe neustále nekoordinovaně naráží a odskakují, cinkají a zvoní, odírají se a třískají, až konečně zapadnou na své místo. Chvilka ticha a klidu? Naivní představa. Ani na minutu! Jednotlivé dílky puzzle se sbírají jeden k druhému a skládají obraz v krizi odhalené, na krev jdoucí a často drsně upřímné pravdy o našem životě, o nás samých. Nepříjemné pravdy, kterou na rozdíl od jiných „pravd“ nemůžeme zpochybnit, nemůžeme vyargumentovat, nemůžeme ohnout, nemůžeme nahlédnout z různých úhlů pohledu, otřískat jí o hlavu její vlastní subjektivitu a vyhnout se tak čelní konfrontaci s jejím rozšklebeným výrazem. Protože tuhle pravdu cítíme v kostech a víme, že JE TO ONA. I když je nepříjemná, i když se nám nelíbí.
Anebo líbí? Dost možná obojí. Nutí nás vystoupit z komfortní zóny, a to se nám nechce. Na druhou stranu, je to pravda fascinující a strhující, prstem míří přímo na naše tabu, pojmenovává věci pravými jmény a nebojí se říct to, co nám občas jako nejasný stín proběhne kdesi vzadu v hlavě, ale my raději honem odvrátíme pozornost a rozsvítíme světlo kritického rozumu, abychom všechny podivně podvratné stíny zahnali a zaplašili. Zároveň cítíme, že je to pravda opřená o fakta a zkušenost, pravda pevná a solidní, pravda trvanlivá a dlouhodobá. Pravda, která pokládá základní kámen naší budoucnosti. Naše duše vibruje nebývale silnou, prapůvodní energií. Náš mozek přistoupil na hru, je ochoten ponořit se a rozkrýt hluboko zasunutá tajemství. A naše ego? To ten nářez bude muset ještě chvilku vydržet ... Comments are closed.
|