 Photo by krakenimages on Unsplash Koukám na dnešní horoskop a nějak nevím, kudy do toho. Luna v Panně v kvadrátu ke Slunci ve Střelci, OK, než to dopíšu, bude po kvadrátu. No dobře, zbožné přání – nebude, vydrží nám po celé ráno a až do poloviny odpoledne. Především holčičí klasika vystresované emoční podrážděnosti na rozhraní mezi pracovními povinnostmi a domácí péčí, mezi tím, co je potřeba udělat, a co cítím, že by bylo správné udělat. Aneb jak to mám proboha zvládnout být dobrou mámou (dcerou) a současně v práci nevypadat jak totální diletant! To prostě nejde! A samozřejmě, jelikož Slunce stále tone v kvadrátu k Neptunu (+ díky kvadrátu k Juno nemůže počítat s partnerskou podporou) a Luna se k Neptunu vztáhne opozičně, rázem tu máme dvojitý waterboarding obou světel a s ním dávku nepřehledného, neuchopitelného a od reality odtrženého vnímání, zmateného nepochopení, úzkostné nejistoty, citové zranitelnosti často ústící do pocitu, že nejlepší by bylo od toho všeho někam utéct a nebýt … jenže … jenže …
A venku sněží a sněží a sněží … to jak se Neptun snaží romantikou dorovnat všechen způsobený chaos ... Tak jo. Tím jsem si vytvořila pěkný odrazový můstek k o něco delší konstelaci, kterou jsem tak nějak přehlížela. Záměrně? Nevědomky? Kdo ví, s tak silným, aktivním Neptunem a k tomu ve vánici ... Každopádně, je tu ještě jedna tlustá červená čára. Kvadrát Merkuru k Chironu. Možná jsem trochu doufala, že když jsem to nepobrala včera, a vrchol tohohle aspektu jsme technicky vzato minuli dnes v noci, můžu se tvářit, že bylo nebylo a už je to pryč... Protože i tahle kvadratura je relativně krátkodobou záležitostí. O něco delší, než to s tou Lunou, samozřejmě. Den, dva. Jenže to pryč není. Čáru tu pořád vidím. Vlastně jsem ji tu viděla už včera a zcela slabounce předevčírem. A dnes ji vidím naplno, až do večera, a poctivě, až do zítřka. Bolavou čáru dotýkající se našich hlubokých emočních zranění, dávno překrytých během každodenních událostí, a přesto znovu rozjitřených. Čáru, která spojuje Merkur v Kozorohu s Chironem v Beranu. Zpravodajský posel doručující informace o našich úkolech, povinnostech a závazcích, náš vnitřní Hujer, který nám připomíná, že za pět minut bude zvonit, se dostává do konfrontace s naším autentickým já. A najednou mi to sepnulo. Moje včerejší, ba už předvčerejší extempore, jež se – jak už je zvykem – odehrává ve školkové šatně. Husto a nabito, ruch a shon, děti a rodiče, hovor běží naplno, díky neptunské intervenci se situace stává naprosto nepřehlednou a nikdo vcelku neví, kdo na koho promluvil a komu patří ta která replika. Komunikačně informační přetížení sítě. Do toho slyším, jak se můj mobil v kapse bundy dožaduje pozornosti. Sofinka hledá punčocháčky, holčička od vedle se dotazuje, zda už máme větvičky na vánoční tvoření, paní učitelka třídí děti soplící od zdravých a uděluje povolení ke vstupu, klient nervózně připomíná, že nedostal pozvánku na dnešní konzultaci, Zásilkovna naléhá, až vyzvednu zapomenutý balíček, maminka oznamuje nové termíny u lékaře, syn se ptá po nákupním seznamu a můj mozek už nestíhá, zahlcuje se, vaří a odtikává poslední vteřiny, za chvíli zkratuje ... prásk, je to tu! Dál je to nepublikovatelné, zapojte fantazii … Aktuální konstelace není sama o sobě hojivá, to vůbec. Pěkně se porýpe v našich bolestech. Vtáhne nás do kritické situace na obehrané téma, aby nám umožnila spatřit, kam až nás naše stará, nefunkční, patologická a pod kůži zažraná přesvědčení mohou zavést. Nikdo nás nebude hýčkat a utěšovat, ale dostáváme příležitost nahlédnout, kde problém leží a čeho se týká. S Chironem v Beranu (zdravím ročníky 1969-77, zhruba) nejspíš zdravého sobectví. Čeho že? Zdravého sobectví? To je protimluv, ne? No vidíte, a jsme už toho! To, že tahle společnost ráda klasifikuje naše právo na sebevyjádření, na vlastní názor, na vlastní prostor, na čas pro sebe samu, na vymezení osobních hranic, na život žitý po svém jako sobectví, a to je přece fujky, fujky!, to ještě neznamená, že tu máme co do činění s univerzální pravdou. Naopak! Pojďme tuhle "pravdu" otestovat. Položme si otázku, zda sami sebe a všechna svá výše vyjmenovaná práva dokážeme obhájit. Pokud ano, gratuluji! Pokud ne, je namístě ptát se proč. Vydat se po stopě do hluboké, dávné minulosti, abychom si připomněli všechny podobné okamžiky, kdy nám zas někdo lípnul nálepku "sobec" na čelo. A rovnou ji sloupnout, díky nechci, než nám na tom čele zaschne … Comments are closed.
|