Támhle asi hoří. Zvláštní, jak se ten dým zvedá nad stromy, pomaličku krouží a vznáší se, rozplývá se, až docela zmizí ... Jaké to asi je, úplně se rozplynout? A to pavoučí vlákno na zábradlí za oknem se jen chvěje. Povoluje a napíná, vítr jim zmítá a ono drží. Jako bych už cítila ve vzduchu podzim. Ta srpnová nostalgie, ta úzkostná naděje přelomu prázdnin, kdy zbývá už jen kousek léta a pak zmizí, zase jedno léto zmizí nenávratně. Zůstanou vzpomínky a možná pár fotek. Všechno končí, všichni odešli. A všechno je tak nějak zpomalené a zvuky doléhají z dálky. Jako by pod hladinou. Znáte ten pocit, když otočíte hlavou a ta je uvnitř plná vody, co se tak pomaličku a přilnavě přelévá? A vy se v ní potápíte a nikdo k vám nemůže. I když tenhle chlápek je dost blízko. "Mluvíte na mě?" Asi mi nerozumí. Ale já jsem se ho ptala, jestli mi rozumí? Cože? Neřekla? Jak to, vždyť jsem ... a jo, vlastně, jsem si to jen myslela ... ale směrem k němu, tak to by snad mohl? Dobře, tak teda: "Mluvíte na mě?", dost mi drhne hlas. A stejně je to divný, že někdo potřebuje tyhle pomůcky, mluvit a ty slova taky úplně mění význam. Ach jo, strašná únava ... asi bych měla taky jít ... chce se mi spát ... rozplynout se ...
Chci se objednat na konzultaci
Chci se stát členem Astroklubu Chci se astrologii naučit Chci přijít na živý workshop Chci dostávat texty e-mailem Chci o dnešním textu diskutovat s ostatnimi čtenáři Comments are closed.
|
Archiv textů
January 2023
|