 Venuše a Neptun, potřetí a naposledy v tomto sestavení. Neptun retrográdní v Rybách, Venuše po vlastní retro smyčce přímá v Blížencích. Už jsme je proprali zleva doprava při její cestě tam a zase zpátky, takže do třetice všeho dobrého a tuhle záležitost můžeme propustit. Konzultace posledních dnů tohle téma jasně vytahují: všechno je to o vztazích. O vztazích odevzdaných a spasitelských, vysněných a nereálných, toužených a nenaplněných, žitých a zklamaných. O vztazích hlubokých a odevzdaných, naivních a idealistických, slepých a bolestných, platonických, zoufalých či navždy ztracených. O vztazích, do nichž vstupujeme s plnou důvěrou a plíživý pocit zklamání je tak bolestný, že jej nedokážeme připustit. O vztazích, které chceme udržet z čisté nesobecké lásky či ze soucitu, a to přesto, že pro nás zjevně nefungují a fungovat nemohou. Potřeba sounáležitosti je nesmírně naléhavá a prázdno, které se rozprostírá za ní, nás hrozí pohltit svou nekonečností.
A ne, neznamená to, že díky těm několik dnům (senzitivní už v tom jedou, odolnější typy pocítí nástup možná dnes, možná zítra a podobně i odeznívání čekáme od čtvrtka do neděle příštího týdne), kdy Venuše znovu nabíhá do svých halucinačních stavů, musíme zabalit všechno, co v oblasti přátelství, partnerství a lásky žijeme. Je ale dobré přidržet se po tuto dobu pevných záchytných bodů, třeba zábradlí, tyče v tramvaji nebo nezpochybnitelných charakterových vlastností a nezpochybnitelných hodnot partnera. Zkrátka nestavět svůj vztah a svá případná rozhodnutí (mimochodem, jestli se k něčemu tenhle čas nehodí, jsou to právě rozhodnutí jakéhokoliv druhu – stejné, jako byste se rozhodovali v anestezii) na emocích a dojmech, byť s námi cloumají jak o život. Nejde ani tak o rozhodnutí definitivní a nevratná, tuhle formu Neptun vůbec nechápe a nepodporuje, spíš o rozhodnutí zabíhající, bludná, chybné kroky svádějící nás z cesty do bažin a stahující do pocitů marnosti a beznaděje … ať už ve smyslu “neopouštěj mě, já tě potřebuje a přece se milujeme, to nemůžeš popřít“ anebo ve smyslu „to nemá cenu, vždyť náš vztah je jen funkčním uspořádáním a kde je láska, tohle přece nemůže být všechno!“. Takže? Všichni víme, že všechny bolesti utiší láska, protože láska hory přenáší a nic jiného než lásku k životu nepotřebujeme, nicméně pro těchto pár dnů na svůdná poselství romantických songů, jež nás budou nenápadně svádět a přivádět k šílenství, zapomeňme a zkusme se řídit rozumem. Je to tak přízemní a pragmatické? Sorry. Jakmile kritická vazba povolí, můžeme se do toho ponořit naplno a milovat všechny kolem, ale do té doby je argument ultimátní lásky jen alibistickou berličkou pro vlastní slabost a závislost. Comments are closed.
|