 Včera jsem to nestihla, sorry. Stavěli jsme s růžovými lesními skřítky domečky z větví, skákali přes kořeny, váleli se v listí, vařili polívku ve vykotlaném pařezu (rajskou!), vylezli na rozhlednu, co se přikurtovaná ocelovými lany kymácí ve větru na vrcholu kopce nad městem, které je naštěstí obklopeno lesy ze všech stran, a vůbec jsme dělali vše pro upuštění přetlaku a obnovu duševní rovnováhy. Protože už včera k nám dorazila vlna zážehové energie Luny v Beranu.
 Stalo se, stalo ... ale proč se o tom nemluví? Chlap si prostřelí hlavu před ministerstvem zdravotnictví a totální ticho po pěšině? Nerozumím tomu a celý den hledám jakýkoliv komentář na dané téma. Cokoliv krom okopírované zprávy, kterou sdílejí všechny informační servery. Pominu, že se na mě manžel soucitně podíval a říká: "Tos fakt sjela celej Homeland a nechápeš, jak to chodí?" Pominu, že se syn zasmál se slovy "A co si myslíš, že se psalo o Palachovi?" Aha, no jistě, takže Rudé právo den poté – schválně, jestli to vůbec najdete! No jo, asi jsem fakt mimo a nechápu ... a tak to, ač nerada, pouštím, protože nic jiného nezbývá …
 Vlny rybí energie, o které už bylo napsáno tolik a nikdy to nebude vše, protože co nemá hranic, nemá konce, víří a roztáčí se, nabírá na síle a během příštích dvaceti čtyř hodin nám ukáže, jakou strhující mocí disponuje zdánlivě klidná, mírná a tichá vodní hladina …
 Přesně. Slunce a Neptun v jediném bodě. Bylo nebylo. Nekonečná hlubina, nekonečná pláň. Návraty a časové smyčky. Obrysy se stírají, světy prolínají. Sním či bdím? A není to totéž? Realita ve smyslu, jak ji běžně chápeme, přestává existovat. Takže jaký problém? Plujeme na obláčku a vše je nádherné, čistá esence štěstí. Obětavost, pochopení a přijetí, všeobjímající láska a smíření. Tohle je ono, jednota, Bůh! Možná ano, a všichni po tom žízníme. A možná ne, protože ani tohle nedokážeme rozlišit. Každá mince má dvě strany, a co když právě padáme do náruče bezlimitní imaginace, iluze a falešného mámení? Touha a tíseň, klamavé odlesky fata morgány, zprávy z druhého břehu, zprávy v láhvi, kterou nám moře vyvrhlo k nohám … Jak vytýčit linii oddělující fantazii od halucinace, osvícení od šílenství? Jak snadné je vzdát se osobní odpovědnosti a sklouznout po růžově třpytivé duze do říše snů … Identita se rozpouští, ego neexistuje a o čem vůbec kdy bylo? Já? Jak to myslíte? Existuje jen kolektivní vědomí. Nebo nevědomí. A je v něm blaze. Už nikdy, nikdy nechci zpět …
 Opakování – matka moudrosti. Opakování – příznak Alzheimera. Neschopnost udržet myšlenku a naopak neschopnost myšlenku opustit. Slunce stále v Rybách. Přes víkend navázalo dvojitým kvadrátem vazbu k ose uzlů. Kvadrát je kritický aspekt, osa uzlů je ukazatelem aktuálního směru vývoje. Krize vede k posunu vpřed. Takže co se stalo? Nic, právě ... respektive děje se stále totéž, znovu a znovu, situace se vracejí, déjà vu na denním pořádku. Slunce v Rybách navozuje krizi paradoxně absencí akce, odevzdaností, pasivitou, stagnací a nenápadně vzlínajícím, avšak na síle nabírajícím dojmem bezmoci a marnosti, pocitem ustrnutí v okamžiku věčnosti, zacyklení v nekonečné smyčce, ztracení v prostoru, pocitem, že žádné řešení, žádná cesta, žádná naděje a možnost vystoupit z tohohle bezčasí neexistuje …
 Sáček v komoře se pohnul závanem průvanu jako by se mi o nohu otřela kočka, ačkoliv žádnou nemám, a vjem byl natolik přesvědčivý, že se o mě na sekundu pokusil infarkt. Ranní zprávy, které běží na obrazovce v čekárně a dosud bylo vcelku snadné je ignorovat, se najednou zdají agresivnější a informační invaze do mozku probíhá, i když záměrně odvracíte pozornost. Nátlakový provoz na těsném parkovišti a v přilehlých uličkách nabral úplně nový grády a co včera působilo jako nepříjemné manévry těžkotonážní techniky připomíná dnes hbitou a vlastně zábavnou kombinatoriku únikové hry.
 Slunce stále v Rybách, v manifestované rovině vědomí žádný výrazný posun, jsme unášeni proudem. Nejsem fanouškem trpného rodu, ale teď je na místě. Zdá se, jako by se dny jen vynořovaly a zase odplouvaly a nic zásadně nového nepřináší. Pokud vůbec nějaká aktivita probíhá, vrací nás k problémům, jež jsme už vyřešili. Anebo vzdali. Omíláme témata tisíckrát propláchnutá ve vlnách příboje. Čas jako by se zastavil … ale je to jen zdání a zdání klame, čas běží, jen je těžší jeho tempo vnímat, postřehnout změnu. I ta se odehrává. Minimálně na úrovni lunární, náladové energie. Ještě dnes jeden den s Lunou ve Štíru. Voda, voda, samá voda … a díky tomu vlastně klid. Souznění. Včera se Luna vzdáleně, avšak vstřícně pozdravila s Venuší, nenápadně a nepozorovaně, pod hladinou. Dnes v noci se toutéž vazbou vztahuje ke Slunci a spánek je hluboký až narkotický. S případným vyrušením pod vlivem kvadrátu Luny k planetám ve Vodnáři demonstrovaným konfliktem mezi aktuální závislostí a deklarovaným úsilím o odtržení se – podle potřeby aplikujte na události osobní i celospolečenské:
 Tak jsem si právě při uspávání přečetla náhodně dvě tři analýzy na téma pád vlády – proč ano, proč ne. Prý, že vláda je ve stavu klinické smrti, ale měnit ji teď by bylo katastrofální chybou. A proti názor o tom, že už dávno nejsme ve válce s virem, ale s Babišem a je nejvyšší čas tuhle agónii ukončit. OK, nejsem politolog a díky Bohu za to, ale jak mi teď ta Lilith drtí seberegulační mechanismy a prakticky odstavila autocenzuru, mrkla jsem se už párkrát i na horoskop vlády. Té aktuální, jmenované prezidentem Milošem Zemanem 27. června 2018. Přesný čas se mi zjistit nepodařilo, ale podle tiskových zpráv informujících o této události došlo ke jmenování poměrně brzy ráno, odhadem v 9 hodin. Nicméně, ascendent vynechejme, domy ignorujme. A musím říci, že ať už jste se při nabídce hlasovat pro nebo proti přidali na libovolnou stranu, aktuální tranzity nad radixem vládnoucí party ukazují, že už by to dlouho trvat nemuselo:
 Ryby a nekonečné přívaly vod. Nejen v oceánech. Cyklická voda a její nekonečný koloběh v přírodě. Voda čistá a průzračná, pramínek ve studánce, horská bystřina, živoucí a životadárná. Pak řeka pozvolná, nížinná, na březích postupně osídlená, zahlcená civilizací a jejími nároky. I kanalizační stoka, jež smyla naše hříchy, sebrala všechen lidský odpad, aby pak odporně špinavá dál. O tom, že při ústí řeky do moře by se už nikdo koupat nechtěl, nám v prvouce nic neřekli.
|