 A znovu ta záležitost s lunárními uzly: které jsou pravé a které střední, jaký je mezi nimi rozdíl a kdy se kdo kam přesouvá. Pokud je to důležité pro vás, mrkněte sem, už jsme se o tom kdysi bavili. Já to asi teď řešit nehodlám, protože ve srovnání s tím, jak dlouhé období nás s novou polaritou osy lunárních uzlů čeká (začínáme teď a jedeme do ledna 2022), je den sem, den tam zanedbatelnou položkou. Období s uzly rozpaženými mezi znameními Kozoroha a Raka končí a jeho poselství bylo v běhu nečekaných událostí daleko silnější, než jsme si na začátku vůbec uměli představit. Podobně budu dnes fabulovat na téma, co nám přinese čas s uzly směřujícími ze Střelce do Blíženců. Zkusme to vymyslet, a budu ráda za jakékoliv vaše postřehy a úvahy, ale je celkem jasné, že kdykoliv se pokusíme vygenerovat libovolný počet scénářů na zadané téma, osud se zasměje a utře nás scénářem x+1, přičemž +1 je dávka takového kalibru, že nám čelist vypadne z pantů.
Každopádně trochu doufám, že díky skutečnosti, že se i s osou uzlů přesouváme z dvojice znamení kardinálních do dvojice přizpůsobivé, nečekají nás žádné další záseky typu „startujeme aktualizovanou verzi světa 2.0, připoutejte se a nekuřte“, spíš se prostě budeme učit žít v nové realitě. Klíčovým slovem je adaptace. Tak jo. Bude to o návratu domů. Tentokrát nikoliv ve smyslu odvrácení se od kariéry, úspěchu a slávy vnějšího světa a stažení se k rodinnému krbu. Spíš o návratu tam, kam jsme jaksi místně příslušní. Fyzicky, mentálně, intelektově, citově i duchovně. Moje babička tomu říkala „kam se kdo zrodí, tam se i hodí“. Téma globalizace a jejích důsledků. A evidentní nutnosti vrátit se zpět do výchozího bodu a nejbližšího okolí. Okolí, které jsme dostali na starost, ale péči o něj nezvládáme a zanedbáváme, protože upínáme svou pozornost kamsi daleko za obzor k problémům, jež jsou jistě kriticky důležité, ale nám nepřísluší. Pálí nás a trápí, ale v podstatě o nich víme prd, informace jsou zprostředkované, nemáme přímou zkušenost. Rádi bychom pomohli s jejich řešením, ale nedosáhneme na ně. Chceme zachránit svět, ale přehlížíme vysychání studánky v lese za chalupou. Řešíme deštný prales a za humny se roztahuje další řepkové pole. Čistíme oceány, ale je pod naši úroveň zajít do lesa a vysbírat bordel z pangejta. Anebo není. Jen se to zdá jaksi nepodstatné. Chápete přece, v tom měřítku? Oceán versus skládka za vesnicí? Jenže tohle je ono. Když si každý uklidí svou hromádku svinstva, nebude potřeba zachraňovat planetu. Zachrání se sama. A stejný princip budeme aplikovat ve všech oblastech lidské existence. Namísto nájezdů při výprodejích v řetězci s módním oblečením zajdeme do butiku a podpoříme autorskou tvorbu. Anebo přešijeme šaty po babičce. Namísto online objednané dovážky potravin z velkoskladu nadnárodní velkovýkrmny si zajdeme na farmářský trh, chleba koupíme u pekaře a domácí klobásky u řezníka. Namísto četby sociologických studií o životě seniorů v době krize se zeptáme devadesátileté sousedky, jak se jí daří a jestli nepotřebuje pomoct s venčením pejska. Namísto konspiračních teorií spekulujících o tom, kdo stojí v pozadí světové pandemie, se pobavíme o tom, jak si uspořádáme život v naší komunitě, aby pro nás tahle doba byla k žití i teď a tady. Namísto každodenního mentálního klystýru, jimž si necháme proplachovat mozek při sledování TV zpravodajství, si zajdeme na zasedání obecního zastupitelstva a zasadíme se o zbudování záchodků v parku na náměstí. A tak furt pryč, dalo by se toho vyjmenovat spousty … A samozřejmě, jde o trend, nikoli o absolutní řešení. Stejně jako jsme v době právě uplynulé v přímém prožitku znovu pocítili význam rodinné soudržnosti a ujasnili si, že pole působnosti systému má své meze a musí mít i přesně stanovené hranice, nepřestali jsme chodit do práce, nepřestali jsme platit daně (nebo ne plošně) a stát ještě pořád existuje. V očích některých z nás jeho reputace klesla k nule, jiní naopak nabyli dojmu, že právě strukturovaná externí autorita je garantem stability a jistoty. Ale to už je spíš téma pro Pluta, ještě stále v Kozorohu, před námi poslední tři roky a posledních 5 stupňů … a známe ty poslední stupně. Stejně tak s osou uzlů směřující ze Střelce do Blíženců nenastane kolaps civilizace na globální úrovni a nepřestanou lítat letadla, ale budeme bezpochyby pozorovat uvědomělý příklon k lokálním hodnotám. Tedy, pokud ho budeme chtít vidět … Co ještě mezi Střelcem a Blíženci? Dost možná je na čase opustit dogmatická přesvědčení, otevřít srdce a duši, dívat se a naslouchat, znovu se naučit zvídavosti a přijímat všechny informace, které kmitají kolem nás a mají potenciál modifikovat naše hodnoty, náš světonázor, naši víru. Ne podlomit ji v kolenou, ale posunout v čase s respektem k vývoji světa kolem nás. Změnit náš úhel pohledu, dát mu novou perspektivu. Dost možná je na čase přestat z pozice vyššího intelektu, vzdělání či morálních kvalit pohrdavě shlížet na ty, kdo prostě a jednoduše komunikují své osobní postřehy, potřeby a řeší obyčejná témata životní každodennosti, jako kdo zavede děti do školky a co bude k večeři, protože jejich svět je ve finále mnohem pestřejší a pohodovější než odtažitá intelektuální nadřazenost. Dost možná je na čase vzdát se umanuté potřeby hledat a najít absolutní pravdu, kdybych se měl rozhádat s celým světem, a připustit, že nic takového jako jediná objektivní a univerzální pravda neexistuje, existuje však nekonečný počet subjektivních pocitů, pohledů a názorů, o nic méně důležitých a hodnotných. Dost možná je na čase přestat se snažit dostat tak vysoko, abychom do svého zorného pole pobrali celý svět, místo toho můžeme přistát dole na zemi a ponořit se do mozaiky úžasně zajímavých, barevných jednotlivostí a detailů adorovaného kontextuálního chápání reality. A dost možná je vhodná doba na to zajet si do Českého ráje anebo do Beskyd a nebrečet, že letos to tradiční Řecko nedáme a na Bali už se taky nepodívám, protože u nás je taky hezky. A fakt to není podpora vládní propagandy! Dost možná je na čase přestat se tvářit, že jsem sežrala všechnu moudrost světa a teď vám ji tady sepíšu. Asi už je čas přestat přednášet a normálně si pokecat. Vykašlat se na složitá souvětí a cizí slova a zůstat u těch krátkých a srozumitelných: Dveře se otevřely a vyhlédla Sova: „Dobrý den, Pú," řekla. „Co se děje?" „Něco strašně smutného," řekl Pú, „můj přítel Ijáček ztratil ocas. Je z toho celý nanicovatý. Mohla bys mi tedy laskavě říci, jak bych mu ho našel?" „V takových případech je obvyklá normální procedura -" „Co to je, hrom do ní, prosa fůra?" řekl Pú. „Víš, já jsem přihlouplý Medvěd, a dlouhá slova jsou na mne moc." „Myslím to, co se má udělat." „Tak je to v pořádku," řekl Pú mírně. Je na čase zeptat se vás všech, jak to vidíte vy. Protože odteďka jsme tak trochu všichni Blíženci, skoro na dva roky. A tak teda co, jak to vidíte? Napište, podělte se, splkneme! Jsem zvědavá! 😊 Comments are closed.
|